11. kapitola - Sen nebo skutečnost?

6. dubna 2008 v 22:47 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Je to fakt zvláštní a nečekaný, ale konečně jsem se zmohla napsat další kapitolu. Jenže jsem to trochu přetáhla a už musim jít spát... Takže se tady nebudu vykecávat :D
Přeju vám hezkou zábavu (a nějakej komentář nebo hlásnutí v anketě by neškodilo :P).

*O dva roky později*
Těsně za mnou se ozval zděšený výkřik. Bleskurychle jsem se otočil, ale nejspíš jsem nebyl dost rychlý.
Zničehonic jsem se totiž ocitnul na studené mramorové podlaze, špička mého nosu se dotýkala chladivého povrchu, který by si klidně kdokoli mohl splést s ledovou plochou, na které krasobruslaři předvádějí své piruety, a dezorientovanýma očima jsem mohl sledovat leda tak ten šedý vyleštěný kámen, o němž jsem se už přesvědčil, že nejen jako led studí a vypadá, ale taky je stejně tak tvrdý. Jenže teď se budu muset potýkat s něčím mnohem horším než jen pár modřinami. Cítil jsem nasládlý pach krve, vsakující se do mých hnědých pocuchaných vlasů, a také jsem neomylně vnímal tu odpornou tekutinu, jak vytéká z - podle jejího množství jsem odhadoval, že to nebude jen nějaké povrchové škrábnutí - dozajista široce rozšklebené rány na čele.
V odhadování škod, napáchaných takovýmito zraněními, už jsem měl docela praxi. A kdo by taky neměl, když by se mu tohle stávalo každý druhý týden? Dobrá, to jsem možná trochu přehnal - zas takovou praxi v tom ještě asi nemám… Myslím, že časový úsek týden by to vystihoval přesněji.
Když se mi něco podobného stalo poprvé, div že jsem se nerozkřičel ostrou pulzující bolestí na celé kolo (nebo spíš na celý hrad), ale teď už jsem byl tak zvyklý, že jsem pouze pevně zaťal zuby a veškerou svou vůli jsem soustředil na to, abych zůstal zticha. Věděl jsem, že zbytečný hluk by mi to všechno jenom zhoršil. S námahou jsem rozlepil víčka, jež se už stihla zapečetit poměrně silnou vrstvou lepkavé krve, a s cílem nenávistně probodnout útočníka pohledem jsem začal očima pátrat po zaneřáděné zemi. Konečně jsem narazil na objekt, který jsem hledal - spatřil jsem potrhaný lem černého hábitu, ze kterého čouhaly dvě obrovské tmavé lodě, představující boty. Můj zorný úhel z této pozice byl ovšem značně omezený, takže jsem se výš než ke kolenům té zlověstní osoby nedostal.
Koneckonců, ani jsem nepotřeboval pohlédnout do jeho tváře, abych věděl, kdo na mě vyslal tu kletbu. V úvahu připadal jenom jeden člověk, a u toho tohle chování nebylo žádnou výjimkou. Dokázal jsem si živě představit jeho blonďaté vlasy, povlávající v mírném větříku, který byl nyní v Bradavicích na denním pořádku, díky věčně otevřeným oknům, opatřeným protizavíracím kouzlem. Kvůli tomu byl taky na chodbách neustále nepředstavitelný chlad, obzvlášť teď v zimě. Jediným útočištěm studentů byly společenské místnosti a jejich ložnice, kam se tato zlomyslná, tento rok zbrusu nová, posila pedagogického sboru naštěstí nemohla dostat. A žákům své vlastní koleje, tedy zmijozelské, by něco takového nejspíš neudělal, ačkoli do jejich společenky by jako do jediné mohl vniknout. Na Zmijozel totiž nedal dopustit, a s potěšením i vroucím uspokojením se postaral o to, aby byl kdokoliv, koho by Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, a pocházel z mudlovské rodiny, bezprostředně vyloučen. Jeden obzvlášť výdržný kluk vydržel - myslím - jeho terorizování měsíc a půl, než byl přinucen kvůli "velmi špatnému zdravotnímu stavu" školu opustit (nic jiného mu totiž tato nová hrozba pro všechny, kteří jí nepadli do oka, přišít nedokázala, což je opravdu obdivuhodný výkon - ze strany toho ubohého kluka, samozřejmě).
Dokázal jsem si naprosto přesně vybavit ten nepřátelský lesk v bezcitných šedých očích… Dlouhý zahnutý nos… Pokřivený škodolibý úsměv… Až neskutečně bledou kůži v obličeji… A přes to všechno tak dokonalou tvář, až se nad ní všem holkám tajil dech… Štíhlé prsty na rukou, nemilosrdně svírající dlouhou ebenovou hůlku… Znak dvou prolétajících se S vyšitý na hrudi… Myslí se mi míhaly záblesky vzpomínek a já jsem si začal uvědomovat, že tohle už jsem někdy viděl… tohle už jsem někdy zažil…
Nemohl jsem se rozpomenout kde nebo kdy, ale zkrátka jsem věděl, že tuhle situaci znám… Zavřel jsem oči v naději, že si snad vzpomenu, ale marně. V hlavě jsem měl jen tmu, absolutní tmu, která mě fascinovala i děsila zároveň.
Náhle jsem odkudsi shora zaslechl odměřený smích. Nechápavě jsem vzhlédl a pak mi to došlo. On tady pořád ještě stál, neslyšně pozoroval, jak se zachovám, zatímco já jsem se toulal ve svých myšlenkách. Učinil jsem marný pokus o to, abych se dostal zpátky na nohy, ale neviditelná síla mi nedovolila se - byť jen nepatrně - pohnout. Smích nade mnou zesílil na intenzitě, a spolu s ním stoupal i můj dojem bezmocnosti. Ať se budu snažit udělat cokoli, nemá to cenu. On mi to nedovolí. Už nemá cenu vzdorovat…
Mé neblahé úvahy náhle prořízlo rozrušené zvolání. To rozhodně nepocházelo od něj… Ale kdo potom…?
S námahou jsem trhnul hlavou, a až později jsem si uvědomil, že jsem s ní dokázal pohnout. To mě však v tu chvíli nezajímalo, soustředil jsem se akorát na nového účastníka našeho malého "dýchánku". Konečně se mi podařilo zachytit jeho temnou siluetu pohledem.
Byla to dívka, o tom nebylo pochyb, její dlouhé vlasy rozzuřeně vlály v přetrvávajícím větru, a napřažená ruka s hůlkou jako jediná vykukovala ze stínu. Do tváře jí vidět nebylo, v téhle kompletní tmě, rušené jen matným měsíčním světlem toho ostatně vůbec nebylo moc ke spatření. Přesto jsem si však byl téměř jist, kdo to je.
"Nech ho být!" křikl Samin hlas, zatímco její hůlka stále směřovala přímo na něj.
Vím, že bych se neměl nechat ukolébat falešnou nadějí, ale přece se mi proti mé vůli v srdci rozlévala osvobozující úleva. Navíc jsem pocítil zvláštní radost z toho, že o mě má Sam strach.
"Samozřejmě že má, vždyť je to moje kamarádka!" okřikl jsem se v duchu. "Ty bys o ní na jejím místě měl taky starost!"
"Jenže… to je něco jiného," odpověděl jsem si sám sobě.
"A proč by mělo?"
"Protože… protože ona necítí to, co cítím já."
"A CO přesně cítíš?"
"To by mě taky zajímalo… Vím jen, že -"
Moje myšlenkové pochody však přerušil další hlas. "A proč bych měl? Neříkej mi, že bych se tě snad měl bát!" Celá chodba se rozezvučela tím chladným, povýšeným smíchem.
"Já ti nic neříkám. Stačí mi jenom, když budeš sledovat, co udělám," procedila Sam mezi zuby.
Pokusil jsem se pohnout rukou, abych ze své kapsy mohl vytáhnout hůlku, protože tohle se mi vážně vůbec nelíbilo, a byl jsem opravdu zaskočený zjištěním, že to je možné a já se skutečně můžu hýbat. V mžiku jsem vytasil svou hůlku, mou jedinou opravdovou přítelkyni.
Ani nevím, jak se mi to podařilo, věděl jsem jen, že poté, co jsem po nenáviděném útočníkovi mrštil několika kletbami, se bezvládně zhroutil na zem - zároveň s mým vyčerpaným tělem, ačkoli duch stále vězel kdesi v oblacích.
Slyšel jsem, jak Samin hlas plný obav volá čísi jméno, a každou chvíli jsem očekával dotyk jejích studených rukou. Nic takového se však nestalo, a tak jsem se zaposlouchal do jejího volání.
"Jesse! No tak, Jesse!" opakovala stále zoufalým tónem. Byl jsem vážně překvapený, že tady, kousek ode mě, leží ještě někdo další. Úplně jsem zapomněl, že je tady Jesse se mnou, myslel jsem, že jsem tady uvíznul sám se svým trýznitelem.
V hlavě jsem pořád slyšel Samin hlas, volající Jesseho jméno. Pocítil jsem náhlou vlnu zklamání, že se zajímá jen o něj, a o mě ani nezavadí pohledem. Toto rozčarování se ovšem mísilo ještě s dalším pocitem… Byla to snad závist?
To ne! Poslední, co by mi scházelo, bylo ještě na něj žárlit…
Její křik však najednou vůbec nezněl beznadějně a nebylo v něm ani stopy po obavách. Ozývalo se z něj pouze veselí a radost.
Už jsem to vůbec nechápal. Nejdřív úplně zapomenu na svého kamaráda, potom moje kamarádka jaksi zapomene na mě, a teď zapomene i na to, v jaké jsme situaci, a začne se rozjařeně smát? To už je na mě trochu moc…
Teď zděšeně výská. To už téhle situaci odpovídá lépe, ale stejně, co v jejím hlase pohledává ten žertovný podtón? A proč najednou slyším tolik kroků? Třeba se sem blíží pomoc…
"Áááááááá! Ach, Jesse, ne!" vyjekla najednou Sam prosebně.
Nějaký tupý náraz mě přiměl otevřít oči. To je zvláštní, ani jsem si neuvědomil, že bych je zavřel…
Do očí mě uhodilo ostré sluneční světlo, a já jsem najednou s úlevou pochopil, že to všechno byl jenom sen. Rozespale jsem se protáhl, a pak jsem začal zmateně mžourat proti oslňujícím paprskům, abych zjistil, co se to kolem mě děje. Snažil jsem se však marně, světlo bylo příliš jasné oproti té černočerné tmě, na kterou jsem byl zvyklý ze snu.
Nakonec se mi povedlo zaostřit a spatřil jsem Sam, neovladatelně se chechtající na nejbližším křesle, a rozesmátého Jesse, sklánějícího se nad ní. Ale proč ji musí lechtat zrovna v naší ložnici?! To nemůžou udělat těch pár kroků do společenky, aby nevzbudili spící spolubydlící?
Užuž jsem se chystal nějak rozhořčeně ohradit, když jsem zjistil, že vlastně vůbec neležím ve svojí posteli, ale že spočívám v jakési podivuhodné pozici zkroucený na křesle v nebelvírské společenské místnosti.
Hlasitě jsem zívnul, abych jim dal najevo, že už se jim podařilo mě vytrhnout ze spánku, ale popuzeně jsem zaregistroval, že mě vůbec nevnímají.
"Dobré ráno," zamručel jsem, ne zrovna přívětivě.
Oba jako na povel vzhlédli. "Jé, náš spáč se konečně probral!" vypískla Sam s drobným úsměvem na rtech, a nenápadně se snažila odsunout od Jesse pryč, dokud jsem udržoval jeho pozornost.
"Ahoj Albusi!" prohodil Jesse mým směrem, ale dřív, než se Sam povedlo sednout si do jiného křesla, si jí stáhl zase zpátky na klín a vítězně se na ni zazubil. Sam na něj jen vyplázla jazyk a poté se znovu obrátila na mě.
"Tak co budeme dneska podnikat, Albusi? Chtěli jsme jít s Jessem do Prasinek, a myslím, že ostatní se k nám budou chtít přidat… Teda až vstanou." Sam se zachichotala. "Jdeš s náma?"
"Jo, jasně," zahuhlal jsem nepřítomně, byl jsem totiž pořád ponořen do úvah o tom zvláštním snu.
A najednou mi to docvaklo. Podobný sen se mi zdál už včera… a předevčírem jakbysmet! Proto jsem měl dojem, že už jsem to někde viděl… Otřásl jsem se při představě toho výjevu. Pravá ruka mi bezděčně vyletěla vzhůru a dotkla se místa na čele, kde jsem v mé noční můře krvácel. Samozřejmě tam nebyl ani nejmenší náznak toho, že bych se uhodil do hlavy o podlahu jako ve snu, ale přesto se mi kdovíproč ulevilo. Jako bych snad čekal něco jiného… Jako bych si snad myslel, že se mi to pouze nezdálo, jako by to bylo něco víc…
Odmítavě jsem zavrtěl hlavou nad těmito představami a ony stejně rychle jako se vynořily zase poklesly do hlubin mé paměti, připraveny vyplout na povrch při první další příležitosti. Tu jsem jim ovšem nehodlal poskytnout.
Ani jsem nevnímal jak, ale najednou jsem seděl ve Velké síni u nebelvírského stolu hned vedle šťastně se usmívající Sam, která se z druhé strany držela za ruku s Jessem. Chodili spolu už dva roky, a až na pár lehkých hádek jim to celkem klapalo. Zato já jsem se pořád nezmohl na nic…
Měl jsem dojem, že se proti mně celý svět spiknul, všichni jako by naschvál začali s někým chodit, jenom já jsem pořád zůstával sám uprostřed toho velkého hemžícího se mraveniště. Zhluboka jsem se nadechl v marném pokusu zahnat tyto myšlenky pryč, protože jsem věděl, že kdybych se jimi zaobíral ještě byť jen chvilku, zase by to na mě všechno spadlo. A já jsem si nebyl jistý, jestli bych to dokázal vydržet i tentokrát.
Tyhle dotěrné úvahy mě pronásledovaly docela často, a já jsem se jim pokaždé tvrdohlavě bránil, obvykle však s nevalným výsledkem. Třeba se to zlepší, když se jim pokusím poddat…
V mysli mi vytanulo další zakázané téma.
Miranda.
Ne, nesmím na to znovu myslet!
Vzdorování je ovšem stejně zbytečné…
Dobře, dobře, tak si to znovu zopakuju… Byl jsem do ní bezhlavě zamilovaný. Jenže jsem s ní od té doby, co jsem ležel na ošetřovně, nepromluvil. Já bych chtěl, ale ona ani neprojevila zájem! A pak mi došlo, že to všechno dozajista udělala jenom proto, aby vyštvala Sam. Bezpochyby to nemyslela vážně, a doteď se mi za mými zády směje, kdykoli po ní vrhnu kradmým pohledem. Tvrdou prací a pečlivým úsilím jsem si v sobě vypěstoval pocit, že ji vlastně nenávidím. Přesvědčoval jsem se o tom tak dlouho, až jsem tomu doopravdy skoro uvěřil, a od té doby bylo pro mě její jméno naprosté tabu. Hrozilo totiž, že bych se znova dostal do obrovské deprese jako před dvěma lety, a to jsem rozhodně nechtěl. Ani jsem nemohl… už jenom kvůli svým přátelům, kteří si o mě předtím museli dělat velké starosti. Nechtěl jsem jim přitěžovat.
A potom je tu další námět k přemýšlení… A to sice osoba, která právě sedí vedle mě. Ano, Sam. Snažil jsem se namluvit si, že to, co jsem tenkrát slyšel na ošetřovně, byla jenom halucinace. V horším případě, že to myslela tak, že mě miluje jako svého nejlepšího kamaráda - protože si troufám tvrdit, že jím opravdu jsem. Ale úplně zapomenout na to, jak to skutečně bylo, jsem nedokázal. Jenže jsem jasně viděl, že ona je šťastná s Jessem. Nechtěl jsem jim kazit jejich radost. Ani jsem nemohl, musel bych se za to proklínat do konce života.
Ale přesto jsem si musel přiznat, i když nerad, že k Sam přece jenom cítím něco víc než jen přátelství. Nevím, jestli by se to dalo nazvat láskou, jenže ani nemá smysl nad tím uvažovat, protože by mi to přineslo akorát zbytečné trápení.
Tak, a dost. Už jsem si vylil srdíčko ažaž, dokonce na několik měsíců dopředu. Je načase začít přemýšlet o něčem bezpečném, o něčem, u čeho bych se nemusel přemáhat, abych udržel vyrovnaný obličej, o něčem, co by mi nepůsobilo tolik bolesti.
Třeba dnešní výlet do Prasinek. Měl bych se začít těšit. Určitě to bude skvělé - přinejmenším ostatní si to budou užívat, a já si budu moct užívat, že oni jsou veselí. Vždyť já jim to přeju. Proč by se měli všichni tak užírat kvůli zbytečnostem jako já? Proč by se měli všichni nutit do úsměvu?
Správně, není k tomu žádný důvod. Možná bych mohl zahájit kultivovanou konverzaci - a nejen se svým svědomím -, třeba by mě to alespoň trochu rozptýlilo.
"Tak," začal jsem. Velice inteligentní věta. "Jak se těšíte do Prasinek?" Pokusil jsem se o neutrální úsměv a - světě div se - mám dojem, že se mi to podařilo.
"Už se nemůžu dočkat!" vypískla Sam nadšeně. "Vážně, myslím, že to bude zkrátka úžasný… A navíc, dneska je tam tak krásně!" To měla pravdu. Byla polovina března a dnes nás počasí obdařilo obzvlášť hezkým dnem, aspoň na tuhle roční dobu. Venku nádherně svítilo sluníčko a dodávalo tak líně se zelenající trávě na školních pozemcích takový ten odstín světle zelené, který byl po věčném zimním jednotvárném sněhu doslova pastvou pro oči. Bylo zvláštní, jak pár slunečních paprsků dokázalo všem zvednout náladu, a o to působivější to mělo efekt.
Akorát jsme dojedli a chystali jsme se zvednout od stolu a dojít do nebelvírské věže vytáhnout naše spící přátele z postelí, když se ředitel Phineas Nigellus Black na druhé straně Velké síně postavil a zacinkal nožem o prázdnou skleničku. Všichni jako na povel ztichli a se zatajeným dechem čekali, co nám chce sdělit.
Profesor Black si odkašlal a pronesl slavnostním hlasem - který ovšem u něj připomínal spíš něco mezi pohřební řečí a rozhořčeným spíláním: "Studenti a studentky, je mi ctí, že vám mohu představit nového člena učitelského sboru, profesora Simona Seportina. Od dnešního dne bude na naší škole vyučovat lektvary."
Ředitel ještě pokračoval ve svém umíráčku, ale já ho už nevnímal. V uších mi hučelo a měl jsem dojem, že se mi začínají dělat mžitky před očima. Opravdu tam stál a vypadal přesně tak jako v mých snech.
Na přední straně dlouhého tmavého hábitu měl vyšitý malý znáček.
S.S. = Simon Seportin.
Náhle už moje noční můry dávaly smysl. Simon se tady skutečně znovu objevil. Ten Simon, který býval mým úhlavním nepřítelem. Ten Simon, kterého v sedmém ročníku vyloučili - Black už musel být vážně zoufalý, když přijal někoho s tak pošpiněnou reputací.
Ten Simon, který mě málem zabil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem 11. kapitolu =)

Klik!!!

Komentáře

1 Atea Atea | Web | 7. dubna 2008 v 16:43 | Reagovat

Je to skvělá kapitola (juchůů, první koment :o)). Už se nemohu dočkat další, takže mákni (mám co říkat xD) a šup sem s ní. :o)

2 cassiopea cassiopea | Web | 7. dubna 2008 v 18:46 | Reagovat

krásna kapča!!!waaau!!

teším sa na ďalšiu!!ale mooc moc!:)

3 Lina Lina | E-mail | Web | 7. dubna 2008 v 18:51 | Reagovat

tomu snu som trochu nechápala, ale som si to prečítala ešte raz. to bol fakt zvláštny sen.... ale kapitola bola super!!

4 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 7. dubna 2008 v 22:01 | Reagovat

No, teda ..nemám slov...tohle bylo teda něco..fakticky super!:o)

5 Leenikk Leenikk | Web | 8. dubna 2008 v 16:01 | Reagovat

ty jo! Ten sen byl popsán až do úplných detailů, jako bych tam byla! Fakt prostě nádhera, jinak s tím Simonem, jsem moc zvědavá!!!

6 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 12. dubna 2008 v 18:53 | Reagovat

No téda... :) Super kápča... bezvadně promyšlená.. :) Jsem zvědavá, jestli se ten sen ještě stane skutečností... jako, že ho napadne...  A plosím.. o pokráčko.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama