9. kapitola - Návštěvy

5. března 2008 v 20:08 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Anoooooooooooooooooooooooooooooooo!!! Potlesk, prosím... :D Jak jste si už asi všimli, jsem tady konečně i s už dlouho slibovanou kapitolou. Odhodlala jsem se ji dneska dopsat i přesto, že bych se měla učit občanku a psát úvahu na téma "trest smrti", a že jsem se chtěla koukat na Naruta. Tak já to půjdu napravit teď (ne tu občanku, samozřejmě, ale toho Naruta...:P)
Takže si kapču užijte, ačkoli ji nepovažuju za moc povedenou... Je to ale důležitý pro další vývoj děje, takže doufám, že to pochopíte =) Na konci je anketa, takže pls pls hlasujte, a budu vážně moc ráda i za vaše komentáře. Fakt, vždycky mě to popožene k dalšímu psaní.
P.S. A chci objektivní kritiku, takže se nebojte, a klidně mi napište, co se vám nelíbí, já budu akorát ráda a pokusím se to napravit =)

"Jak dlouho myslíte, že bude ještě spát?"
"Je to opravdu tak vážné?"
Pomalu ke mně začaly pronikat starostlivé hlasy. Náhle je však umlčel další, přísný a rázný. "Klid, klid! Nyní potřebuje hlavně klid! Dám mu teď tohle tonikum, aby se jeho tělo rychleji regenerovalo." Hlas se na chvilku odmlčel. "A vy byste měli jít pryč, aby se mohl klidně zotavovat."
"Ale -" chtěl někdo namítnout.
"Žádné ale, nemůžete tady prosedět celé dny. Pokud chcete, můžete se tu stavit zase zítra po vyučování."
Možná konverzace ještě pokračovala, ale to už jsem se nedozvěděl, než jsem totiž stihnul projevit jakékoli známky vědomí, přistoupila ke mně jakási postava a zakryla mi všechno světlo, které ke mně přes zavřená víčka pronikalo. Ucítil jsem, jak mi chladné prsty rozevřely ústa, a kdosi do nich nalil nějakou odporně hořkou tekutinu. Byl jsem přinucen to celé spolknout, a hned nato jsem se znovu propadl do říše spánku.
-------------------------------------------------------------------------
Můj první poznatek, když jsem se znovu probudil, bylo, že mě příšerně bolí hlava. Měl jsem dojem, jakoby se snad měla každou chvíli rozskočit.
Mým druhým poznatkem byla oslňující sluneční záře, která byla dobře zřetelná i přestože jsem měl zavřené oči.
Třetí poznatek: cítil jsem nesnesitelnou bolest nejen v bušících spáncích, ale i v hrudníku a vlastně po celém těle.
Čtvrtý poznatek: jakoby z obrovské dálky k mým uším doléhal zastřený hlas.
"Albusi… Ach Albusi, co se ti to jen stalo?" zavzlykal právě vysoký hlásek, nejspíš patřil nějaké dívce.
Pátý poznatek: vedle mé postele sedí nějaká dívka a promlouvá ke mně plačtivým tónem.
Šestý poznatek: nevěděl jsem, že jsem tak oblíbený?!?
Nato jsem zaslechl další větu. "Albusi… vždyť já tě miluju!"
Sedmý poznatek: Asi jsem se zbláznil. Nebo mám slyšiny… To se mi přece musí jenom zdát! To nemůže být pravda… Vsadím se, že to je jen nějaký nejapný vtípek, vymyšlený mým otřeseným mozkem.
To už ale hlas neúprosně pokračoval: "Jak jsi mi tohle mohl udělat? Jestli se už… jestli… už…" Zdálo se, že dotyčná dívka už není schopná pokračovat ve svém monologu dál, propukla totiž v hysterický pláč.
Osmý poznatek: mám takový dojem, že ta osoba sedící vedle mě je… Miranda!
Devátý poznatek: jsem si tím stoprocentně jistý. Přece poznám její hlas…!
Desátý poznatek: ona mě vážně miluje!!! Dívka mých snů mě miluje, stejně jako já ji…
"Mirando," unikl mi tichý sten.
"Albusi!" někdo se mi zběsile vrhnul kolem krku. "Ty jsi… ty jsi vzhůru!" ozval se šťastný výkřik.
"Mirando…" zopakoval jsem rozespale znovu a odvážil jsem se otevřít oči, s očekáváním krásných slámových vlasů, kouzelného úsměvu a rozzářených modrých očí.
To jsem se ale šeredně pletl. Místo toho jsem spatřil hnědé vlasy a oříškové oči, nyní tak opuchlé od pláče, že se jejich barva skoro ani nedala rozeznat. Na okamžik se mi zdálo, jako by přes Saminu tvář přelétl stín, avšak poté se na mě široce usmála. "Tak konečně ses vzbudil!"
Jedenáctý poznatek: právě jsem udělal tu největší chybu ve svém životě!!!
Dvanáctý poznatek: jsem naprostý idiot!!!
Rekapitulace (aneb třináctý poznatek): Sam se mi právě přiznala - i když si myslela, že ji nemůžu vnímat - že je do mě zamilovaná. Jenže já jsem měl za to, že mi vyznává lásku Miranda, takže jsem ji tak i dvakrát oslovil. Ale teď jsem zjistil, že to vlastně byla Sam, takže… Takže Sam musí být nesmírně zklamaná a naštvaná, i když má na druhou stranu určitě radost z toho, že jsem se probudil, a že jsem v pořádku. A myslím, že se bude schovávat za maskou toho druhého pohledu.
Jenže… co mám teď dělat já? Jak z tohohle vybruslit? Achjo, to jsem se dostal do pořádného maléru.
Asi bude nejlepší předstírat, že jsem nic neslyšel, a že to oslovení bylo jen součástí mého snu…
"Co… co se stalo?" vykoktal jsem. Dobrá otázka.
"Simon tě zasáhl kouzlem, které tě přivedlo na několik dní do bezvědomí…" začala Sam.
"Cože? Na několik dní?" Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Byl jsem na ošetřovně, o tom nebylo pochyb. "Jak dlouho už tady ležím?"
"Pět dní," zazněla pohotová odpověď. "Madame Mapleová ti podávala různé léky a tonika, aby ses rychleji uzdravil. Celé dny jsme všichni s obavami i očekáváním postávali u tvé postele, ale teď jsem tady zůstala jen já. Ostatní totiž ještě spí a já jsem se dneska vzbudila brzy ráno, takže jsem se rozhodla zajít za tebou." Sam mi věnovala jeden se svých nádherných úsměvů, a já jsem si v té chvíli nesmírně vyčítal, že jsem se vůbec pokoušel ji oslovit.
Náhle se však za námi ozval zvuk otvírání dveří a hned nato jsem spatřil madame Mapleovou, bradavickou ošetřovatelku, stojící v noční košili ve dveřích.
"Á, pan Brumbál už se vzbudil," konstatovala radostně, když ke mně přispěchala. "Jak vám je?"
"Celé tělo mě bolí a točí se mi hlava," postěžoval jsem si. "Co přesně se mi stalo?"
"Byl jste zasáhnut kletbou Unificilus, to je velice staré kouzlo, které už se zdálo být téměř zapomenuto, a ani ve škole se neučí. Jeho použití je velice složité a nebezpečné, jak pro toho, kdo ho vypouští, tak pro toho, na koho je mířeno. Stačil by jen jediný nepatrný pohyb hůlky špatně, a mohli jste být oba mrtví." Nastala dramatická odmlka. "Naštěstí pan Seportin nejspíš věděl, co dělá, takže to dopadlo ještě docela dobře. Vyváznul jste jen s několika zlomenými žebry, přeraženou kostí vřetenní a otřesem mozku."
Sam zděšeně zalapala po dechu a pochybovačně se ozvala: "Docela dobře?"
"Myslím, že je to rozhodně lepší než smrt," prohlásila madame Mapleová klidně. "Stačí pár celkem triviálních kouzel, a taková zranění jsou vyléčená. Samozřejmě ale nemohu proces regenerace moc urychlit, vaše tělo to musí zvládnout samo… Akorát mu v tom můžeme trochu pomoci." Madame Mapleová se na mě pronikavě zadívala skrz její půlkruhové brýle.
"Jak dlouho tady ještě budu muset zůstat?" zeptal jsem se s děsem v očích.
"Podle toho, jak rychle se budete léčit, ale myslím, že víc než týden určitě ne."
"Týden?" vyvalil jsem na ni udiveně oči.
"Je mi líto, pane Brumbále, ale musíte se dostatečně vyléčit, než vás odsud budu moct pustit. Rozhodně byste zde nechtěl strávit další měsíc jen kvůli hloupému nápadu, že už jste úplně v pořádku?" zeptala se mě s ďábelským leskem v očích.
Spěšně jsem zavrtěl hlavou a dál jsem se s ní už ani nepokoušel diskutovat. Poté, co mi podala nějaké další léky, se madame Mapleová vrátila zpět do své kanceláře. Sam se asi po pěti minutách rozhovoru, při němž se snažila ze všech sil usmívat a nedávat najevo jakékoli známky smutku, s omluvným pohledem zvedla a prohlásila, že o té skvělé novině zpraví ostatní. Navíc mi slíbila, že se odpoledne ještě určitě staví, ale že teď si musí ještě něco důležitého zařídit.
Urychleně vyběhla ze dveří a já jsem si byl téměř jistý, jaké emoce za těmi dveřmi konečně nechá propuknout. Kdybych se ze všech sil nesnažil znovu usnout a neposlouchat, jsem přesvědčený, že bych zaslechl tiché vzlyky.
Takže zatímco já bezmocně ležím na bílém lůžku, v mysli uloženou vzpomínku na Mirandu, zarámovanou srdíčkem, dívka, která mě má opravdu ráda, sedí někde v zastrčené chodbě a nejspíš se jí po tvářích kutálejí slzy hořkosti. To se mi vážně povedlo.
Právě jsem tiše polykal nadávky, namířené na mou neuvěřitelně schopnou a šikovnou osobu, když se dveře rozletěly dokořán a do místnosti se nahrnul jakýsi obrovský shluk vzrušeně štěbetajících lidí. Ozvalo se několik nadšených výkřiků a vzápětí už všichni stáli kolem mé postele a pokoušeli se ze mě dostat co nejvíc podrobností o mém stavu.
Jak jsem se pozvolna začal vzpamatovávat z šoku (když byste byli asi pět dní zvyklí na naprosté ticho a potom by se zničehonic objevila záplava hlasitě hulákajících lidí, asi byste taky byli trochu vykolejení), pomalu jsem začal rozeznávat rozzářené obličeje jednotlivých lidí. Nashromáždili se tam Elphias, Jack, Jesse, Josh, Adriana, Lucy a… a to bylo všechno. Nečekal jsem, že by Sam přišla s nimi, ale přesto mě to trochu zklamalo. Chtěl jsem se znovu podívat do těch jejích kouzelných očí, chtěl jsem jí to nějak vysvětlit a utěšit ji…
Jenže to vypadá, že si budu muset počkat. Skutečně pevně doufám, že se odpoledne staví, jak slíbila…
To mě už ale ze zamyšlení vytrhla spousta hlasů, vesele klábosících jeden přes druhý.
"Albusi! Jak se ti daří?"
"Ty už jsi se konečně vzbudil! To by ses divil, kolik nám teď profesoři nakládají úkolů…"
"Albusi, no konečně, kamaráde!"
"To je dobře, že už jsi vzhůru. Bez tebe bylo v hodinách nějak málo zdvižených rukou…"
"No tak, Joshi, nemusíš ho hned zatěžovat školou!"
"Ale proč ne? Vždyť to je jeden z Albusových největších koníčků…"
"No a? Tebe ani nezajímá, jak mu je?"
"Jak ti je, Albusi?" ozvalo se vzápětí strojeně a ozval se výbuch smíchu, smíšený s pobouřeným mumláním.
Na všechny jsem se zářivě usmál, jako by se ráno ani nic nestalo, a prohlásil jsem: "Jsem hrozně rád, že jste všichni přišli…"
"To je přece samozřejmost," vyhrkl okamžitě Jack.
"Ale kdybys věděl, kolik bezesných nocí jsme tady strávili…" zabrblal otráveně Josh. Já jsem však věděl, že si jenom dělá legraci, bylo na něm vidět, že ho mé procitnutí vážně těší.
"Joshi!" vykřikla Adriana pohoršeně. "Ty si prostě nemůžeš odpustit ty tvoje kousavé poznámky, že ne?"
"Ne!" odpověděl jí Josh vzdorovitě a následovala další salva smíchu.
Adriana se užuž nadechovala, aby ho znovu okřikla, já jsem ji ale s úsměvem zadržel. "To je dobrý, jen ho nech, aby se dost nasmál svým vtípkům. Myslím, že on by to bez nich už ani nevydržel…" Tentokrát se zatvářil ublíženě zase Josh, ale všichni ostatní se neovladatelně rozesmáli.
"A jak se vede?" zeptal se Elphias starostlivě.
"Mně je celkem fajn," zazubil jsem se na něj a letmým pohledem jsem se přesvědčil, že ošetřovatelka sedí ještě pořád ve své kanceláři. "Ale madame Mapleová říká, že tady budu muset zůstat ještě možná i týden!"
"No to snad nemyslí vážně!" rozčiloval se Jesse.
"Opravdu, Albusi, bez opisování tvých esejí to už asi moc dlouho nevydržím…"
"Joshi!"
"Nojo, dobře. Už jsem zticha…"
"To jsme rádi," utrousila Adriana s ironickým úšklebkem.
Jak tak pozoruji, vztah mezi nimi se dost radikálně změnil. Vypadá to, že od neustálých Joshových vtipů teď přešli k nepřetržitému dohadování a škádlení. A myslím, že to nebude trvat dlouho, a možná se dokonce dají dohromady…
Po dalších několika minutách veselého klábosení se ale přihnala madame Mapleová a se slovy, že potřebuji klid, je všechny postupně vystrkala ze dveří. Ještě jsem zaslechl Jackovo "Tak ahoj, my se zase stavíme co nejdřív!", než ošetřovatelka nemilosrdně zabouchla dveře.
Najednou jsem zase osaměl, a nevím, čím to bylo, ale najednou jsem pocítil zvláštní prázdnotu. Přisuzoval jsem to tomu, že mi právě odešli kamarádi, ale v hloubi duše jsem věděl, že to bude něčím jiným… Například tím, jak jsem přidělal trápení Sam, nebo že jsem Mirandu neviděl už pět dní a ani se na mě nepřišla podívat…
Někdy mám vážně dojem, že mi lidé čtou myšlenky. Protože v tu chvíli, kdy jsem si tohle pomyslel, se potichu otevřely dveře a do místnosti nenápadně vklouzla dívka mých snů, ta, kvůli které jsem se už tak dlouho soužil, a ta, díky které jsem tady vlastně ležel.
"Jé, Albusi!" zvolala, hned jak na sobě ucítila můj upřený pohled. "Ty už jsi se vzbudil! To je skvělé!"
Nesměle jsem se usmál, ale než jsem stačil cokoliv říct, rozradostněně se mi vrhla kolem krku.
Chápete to? Miranda mě objala!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem 9. kapitolu =)

Klik!!!

Komentáře

1 panth panth | Web | 5. března 2008 v 20:47 | Reagovat

Jedno slovo :D ÚŽAS :)))  Píšeš čim dál ti líp a to nekecám =P :) Muška šikulka :))) A teď jdu na tu občanku :D

2 Lina Lina | E-mail | Web | 6. března 2008 v 14:32 | Reagovat

bolo to super!! fak skvelá kapitola. podarila sa ti :)

však ako vždy

3 cassiopea cassiopea | Web | 6. března 2008 v 15:50 | Reagovat

krásna kapitolka!!!:)

úplne skvelá:)

4 Polgara Polgara | Web | 6. března 2008 v 21:09 | Reagovat

Tedy, musím tě moc pochválit...délka kapitoly je neuvěřitelná, i když v ní nastal hromadná útěk čárek...dost mě pobavily ty Albusovi poznatky...a chudák Sam...jinak, moc chyb jsem v textu neviděla, takže nemám výtky...

5 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 22:45 | Reagovat

Juchůůů.Takže jsem se konečně dostala na konec tvých napsaných kapitol!

Teda!No musím říct, že jsem vážně myslela, že je to Miranda, ale potom to byla Sam.Chudáček Albus!Mi je ho líto.

No, ale teďka, cos i myslím o tvojí tvorbě:takže

1.se mi líbí, že píšeš prostě něco jiného něž ostatní(mezi ty ostatni patrim ja), je to z Albusova mladi a to si myslím, že to asi nikdo nepsal, takže to tuhle povídku dělá originální a jedinečnou.

2.ja si nemůžu pomoct, ale strašně dobře se mi to čte.Prostě to není vůbec kostrbaté a nějak useknuté.je to prostě nádherně čtivé.Blbě se to píše, ale třeba se taky nikdy nenudím.

3.no ja nefím, co už psát.No žádné výtky nemám, takže bych to mohla ukončit!

Jsem ráda, že jsem si přečetla tvojí povídku a moc se těším na další kapču.Tak rychle!

Ps:Hrom do čárek.Já bych se na ně klidně vykvákla.

6 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 22:45 | Reagovat

No teda, nějaké dlouhé.

7 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 11. března 2008 v 17:40 | Reagovat

Super Kapitolka.. :) Vážně chválím..:D děláš tomu Albusovi pořádné peklo v tom jeho srdíčku.. :DD Chce to co nejdřív pokračování.. ;op

8 wastow wastow | Web | 14. března 2008 v 21:48 | Reagovat

Skvělá kapča!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama