10. kapitola - Čokoláda

15. března 2008 v 16:29 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Anoooooooooooooooooo!!! Tak jste se konečně dočkali a já jsem napsala novou kapitolu. Není sice moc dlouhá, ale přesto doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit. Je desátá, jubilejní, takže bych od vás očekávala i jubilejní množství komentářů! =)

"A-ahoj," vykoktal jsem zaskočeně.
Dříve než jsem si ale stačil pořádně uvědomit úplný rozsah toho, co se právě stalo, Miranda mě pustila a sedla si na stoličku vedle mé postele.
"Tak jak ti je?" začala se vyptávat, zatímco nasadila upřímný úsměv.
"No, vlastně už docela dobře," odpověděl jsem. Když jsem však pohlédl Mirandě do rozjařených očí, neubránil jsem se a vzpomněl jsem si na události dnešního rána. V mysli se mi vynořil obraz zklamané Sam a opět mě naplno zachvátil nezdolatelný pocit viny.
"Albusi," ozvala se znovu Miranda a přerušila tak stávající ticho, které jsem však ani nepostřehl, utápěje se ve svých žalostných vzpomínkách. Roztržitě jsem k ní vzhlédl a v okamžiku, kdy se naše pohledy opět střetly, jsem znatelně pookřál. Povzbudivě jsem se na ni usmál, takže po hlubokém nádechu váhavě pokračovala. "No, víš… chtěla jsem se ti omluvit."
Tázavě jsem pozvednul obočí a ona, s očima nervózně těkajícími po místnosti, spustila nanovo. "Za Simona, vždyť vlastně za to, že tady teď ležíš, můžu já!"
Chtěl jsem něco namítnout, ona mě však rázně umlčela lehkým zavrtěním hlavou a mluvila dál. "Chci, abys věděl, že je mi to vážně moc líto a že ani v nejmenším nelituju toho, co jsem udělala."
Vytřeštil jsem na ni oči. "A… co jsi udělala?"
"On ti ještě nikdo neřekl, co se stalo potom, cos upadl do bezvědomí?" otázala se mě nevěřícně. Musel jsem uznat, že nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlel, takže mě ani nenapadlo se na to zeptat někoho z mých starostlivých kamarádů.
"No, když tě Simon zasáhl tou kletbou a ty ses zřítil na zem, všichni najednou zpanikařili, někteří se začali zběsile hrnout pryč ze síně a někteří se naopak rozutekli k tobě. Zrovna když se zjistilo, že na nic nereaguješ, objevil se ve dveřích profesor Tricher, který tě okamžitě dopravil na ošetřovnu. Po tom, co odešel, však v místnosti zavládl ještě větší chaos. Nikdo z vyučujících se ještě nevrátil a nikdo nevěděl, co si počít. Simon tam stál uprostřed všech těch zmatených studentů a vítězně se usmíval. Prorazila jsem si k němu cestu a…" Miranda se na chvilku ve svém vyprávění zasekla, poté však s hrdým plamenem v očích pokračovala. "Vrazila jsem mu facku a řekla jsem mu, co si o něm a o tom, co udělal, doopravdy myslím."
Pokoušel jsem si představit Mirandu ječící na Simona, jaký je to idiot, a při té myšlence jsem se musel v duchu zasmát.
"Samozřejmě se mu to moc nelíbilo, ale nic si na mě nedovolil. Nakonec jsem mu oznámila, že se s ním rozcházím, a tím to mělo skončit. Jenže on mě najednou zezadu chňapnul za zápěstí a zasyčel na mě, že takhle jednoduše se z toho nedostanu. Kdoví, co by mi provedl, kdyby se v tu chvíli nepřihnal rozlícený profesor Quill a neodtrhnul ho ode mě. Dále to šlo všechno hrozně rychle; Quill odvedl Simona za ředitelem a další den už celá škola věděla, že ho vyhodili a odpoledne se má vrátit domů."
Nevěřícně jsem na ni zíral, neschopný vydat ze sebe jedinou hlásku. Nejenže ho Miranda vlastně kvůli mně pustila k vodě, oni ho dokonce vyhodili! Když jsem konečně vstřebal všechny tyhle informace, zmohl jsem se na otázku: "A jak dopadla ta soutěž?"
"No, měl se sice ještě konat zápas mezi mnou a Sam Ziggotovou, jenže v tom víru událostí se tak nějak odložil na neurčito, a když už se vedení nakonec mělo k tomu ho uspořádat, obě jsme rezignovaly ve tvůj prospěch. Shodly jsme se, že ty si vítězství zasloužíš rozhodně víc než my dvě dohromady." Miranda mě obdařila jedním z těch jejích okouzlujících úsměvů a já jsem se nemohl ubránit tomu, abych se taky široce usmál.
"Takže…" vysoukal jsem se sebe pomalu, "takže jsem vyhrál?" zeptal jsem se skepticky, odmítal jsem tomu totiž uvěřit.
"Ano," přitakala vesele Miranda. "Gratuluju!"
Skromně jsem sklopil oči a přemítal nad těmi všemi obavami a pochybnostmi, které jsem před soutěží měl. Vybavil jsem si ty hodiny a hodiny strávené nad knihami a všechny ty naivní naděje, že když vyhraju, třeba se mi podaří Mirandu oslnit… Nakonec jsem přeci jen zvítězil, ale vůbec ne právem… Co kdyby mě Sam nebo Miranda porazily?
"Ne," zašeptal jsem do ticha, "to nemůžu přijmout! Vždyť měla vyhrát jedna z vás a ne-"
Miranda mě však nemilosrdně přerušila. "Ale samozřejmě že to můžeš přijmout, Albusi, ty dokonce nemáš na výběr!" prohlásila důležitě a posléze se zvonivě zasmála.
"Ne, to ne-" Než jsem však stihnul říct cokoliv dalšího, ucítil jsem na své tváři nepopsatelné teplo, rozlévající se mi náhle po celém těle, a zároveň s ním sytě červená barva. Nemohl jsem tomu uvěřit, odmítal jsem to pochopit… Miranda mě políbila na tvář!
Jenže stejně rychle jako tenhle okamžik blaženosti přišel, tak se zase rozplynul a návrat do reality bylo o to tvrdší. Miranda se totiž vzápětí zase odtáhla a mile se na mě usmála. Nevěděl jsem, jak mám na to reagovat, netušil jsem, jestli cítí to samé co já, nebo jestli to pro ni nic neznamená… Rozpačitě jsem zkroutil koutky úst do jakéhosi patvaru, který měl původně být úsměvem. Vsadím se, že jsem musel vypadat pořádně komicky, protože jakmile jsem nasadil tento výraz, Miranda se pobaveně rozesmála.
Zatvářil jsem se ublíženě a pocítil jsem úlevu, když jsem zjistil, že ze mě všechna červeň pomalu vyprchává.
"No tak, Albusi," vyrazila ze sebe Miranda mezi záchvaty smíchu. "Přece by ses hned neurážel…" A najednou mi zamávala před nosem celým balením čokoládových žabek. "Tohle jsem ti přinesla," prohlásila vlídně. "Myslela jsem, že by ti to mohlo udělat radost, když tady ležíš tak sám…"
Vděčně jsem se usmál a s děkováním krabičku přijal. Miranda se nemýlila, opravdu mi to udělalo radost, a myslím, že ani netušila, jak velkou.
"To nic nebylo," usmála se na mě Miranda a já jí vřelý úsměv potěšeně oplatil.
Náhle se však otevřely dveře a oba dva jsme spatřili jakousi hnědovlasou dívku, rozpačitě stojící na prahu.
Poté, co Saminy oči utkvěly na rozzářené Mirandě, sedící vedle mé postele, krabičce v červeném obalu plné lahodných čokoládových dobrot, kterou jsem měl položenou v klíně, a našich radostných úsměvech, výraz jí ztvrdl a nešťastně zůstala nehybně stát s nohou připravenou ke kroku vpřed.
Než jsem se však zmohl na jakékoli vhodné vysvětlení, ujala se slova Miranda. "Promiň, ale zrovna tady něco důležitého řešíme," prohlásila. "Mohla bys nás na chvilku nechat o samotě?"
Všimnul jsem si, jak její oči zvlhly a jak se obrací k odchodu.
"Sam!" zavolal jsem na ni zoufale.
"Ehm… promiň, Albusi, ale já už asi vážně radši půjdu," řekla Sam slabým hláskem, což pro ni vůbec nebylo typické.
"Ne, počkej! Já-" než jsem však stihl větu dokončit, Sam na mě naposledy zklamaně pohlédla.
"To je v pohodě, já vás zase nechám o samotě." S těmito slovy sklesle zmizela za dveřmi. Dokázal jsem si živě představit, jak se teď asi cítí. Tu bolest, zklamání a pocit, že ji někdo podvedl… Nadávky sama sobě, jak jen mohla být tak důvěřivá a naivní… Slzy pomalu zkrápějící její obličej…
Vyjeveně jsem pohlédl na Mirandu. Zklamal jsem se v ní. Vždyť jsme přeci nic důležitého neřešili, navíc to vypadalo, že už se má k odchodu! Už chápu, proč ji Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Už mi to všechno došlo… Jenže se zdá, že už je moc pozdě…
Miranda očividně postřehla lítost, zračící se mi v zapadlých očích. "Albusi… promiň, netušila jsem, že-"
Zhluboka jsem se nadechl. "Proč jsi jí lhala?" zeptal jsem se jí s pohledem upřeným kamsi za ní. "Proč jsi ji odsud tak bezohledně vyhodila?" zopakoval jsem zvýšeným hlasem, když se delší dobu neměla k odpovědi. Rozčileně jsem jí pohlédl do očí. Překvapeně jsem ale zjistil, že se jí v nich místo spokojenosti a škodolibosti zračí jen… lítost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Že by to přeci jen neudělala naschvál?
Ne, to ne…
"Je mi to líto, Albusi," zašeptala do posvátného ticha. Udiveně jsem se na ni podíval. "Nevěděla jsem, že ti na ní tak záleží." Nasucho polkla a se značným přemáháním ze sebe dostala, ještě než za ní zaklaply dveře: "Ale jenom jsem chtěla, abys věděl, že mně na tobě také záleží." Její slza mi dopadla na peřinu, kam se vzápětí vsákla a zanechala za sebou jen mokrou skvrnku, stejně jako její slova mi zanechala bolestnou rýhu vzpomínek v mozku a naprostý zmatek v srdci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem 10. kapitolu =)

Klik!!!

Komentáře

1 Lina Lina | E-mail | Web | 15. března 2008 v 16:44 | Reagovat

aaaaaaaaa, to je koniec! ale keď teraz nebudem spať kvôli tomu, že mi bude chodiť na mysel toto všetko, tak je to tvoja vina! si ani neviem predstaviť čo teraz s nimi.

ale úžasná kapitola! rýchlo ďalšiu!!! ach a chúďa Sam...

2 Polgara Polgara | Web | 15. března 2008 v 18:48 | Reagovat

Teda, teď nevím, koho mám litovat víc, jestli Sam nebo Mirandu, ale pořád mám radši Sam, která by se k Albusovi hodila víc...ale to je na tobě, s kým nakonec skončí...jinak pěkná kapitola

3 Gabča Gabča | Web | 15. března 2008 v 20:03 | Reagovat

Ahoj,prosím,hlasuj pro mě na téhle adrese:http://bugii.blog.cz/0803/sonb-1-kolo

Kdykoliv budeš potřebovat,napiš na blog a taky pro tebe hlásnu-mnohým lidem,i když cizím,jsem hlasovala na adrese,kterou mi napsali,tak se nemusíš bát,že se na tebe jednoduše vykašlu :o) Na mě je vždy spoleh :o)

4 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 15. března 2008 v 20:25 | Reagovat

Teda chudák Albus.. :( Ty mu teda děláš peklo.. :) Vybírat si mezi dvěma ženskýma.. chudák chlap.. :DD

Je to ale docela ironie, páč já zrovna zažívám něco podobného jako on.. :D Jen s tím rozdílem, že já jsem zamilovaná do dvou kluků zároveň.. no a oni asi oba dva do mě.. No ten jeden určitě.. :D chjo.. ten život.. :DD

5 Leenikk Leenikk | Web | 15. března 2008 v 20:56 | Reagovat

Ty jo chudák Sam! Mě jí bylo tak líto... si ho zaslouží mnohem více než miranda.

Honem další! A gratuluju s kulatinami"

6 panth panth | Web | 16. března 2008 v 16:25 | Reagovat

to je....chjo, já nevim, jak to popsat. Strašně hezký, smutný a nikomu ze zúčastěných ani trochu nezávidim :D Na jednu stranu strašlivě lituju Sam, protože je asi moje neoblíbenější postava a tohle bylo pěkně hnusný vůči ní...na druhou Albuse kterej teď asi neví, co si počít a MIrandu skoro vůbec, ale přece trochu jen, protože to nejspíš nemyslela zle. Chjo, další kapču sem hoď :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama