8. kapitola - Na mě!

27. února 2008 v 22:02 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Tak jsem tady opravdu s další kapitolou... to je na moje poměry docela brzo, ne? =) Tak doufám, že si jí užijete, dala jsem si na ní totiž docela záležet a je taky extrémně dlouhá (taky na moje poměry :D). A sakra, a to jsem se dneska měla učit francouzštinu, a pro samý psaní kapitoly jsem se k tomu vůbec nedostala... achjo... Vidíte aspoň, jak jsem obětavá, jo? :D
Kapču věnuju všem, kterým se tahle povídka líbí, a doufám, že mi tady necháte nějaký komentáře nebo aspoň budete hlasovat v anketě =)

Achbože, to snad ne!!! Ne, ne a ne!
Pardon, vy teď asi nevíte, kam moje zběsilé myšlenky směřují… Dobře, dobře, vysvětlím vám to.
Dnes ráno jsem se vzbudil v pět hodin ráno a už jsem zkrátka nemohl usnout. Žaludek jsem měl nervozitou úplně stažený a nevydržel jsem chvíli v klidu, a když jsem se o to náhodou pokoušel, prsty se mi úplně roztřásly.
Dneska je totiž Den D, dneska se koná slibovaná soutěž, na kterou jsem se tolik připravoval v naději, že oslním Mirandu. Nyní si ale nejsem tolik jistý, jestli by ji to, že bych vyhrál, tolik uchvátilo…
Tenkrát ve vlaku jsme si přeci taky klidně a pohodově povídali - do té chvíle, kdy nás vyrušil Simon, protože volal svou Mirandu zpět - a nemusel jsem ji ani okouzlit nějakým úspěchem v čarování nebo ve škole. A možná to je právě to, možná po tomhle ani netouží…
Možná že když zjistí, že jsem soutěž vyhrál (už mluvím, jako bych ji snad vyhrál nebo měl vyhrát - čímž si samozřejmě nejsem vůbec jistý a ani být nemůžu, ale je fakt, že jistou šanci bych snad mít mohl), jen se znechuceně odvrátí stranou a už o mě nikdy ani pohledem nezavadí.
A když o tom tak přemýšlím, pro mě taky není tak důležité vyhrát, ale zúčastnit se, mít dobrý pocit z toho, že jsem udělal, co jsem mohl, a že jsem se snažil. Je jasné, že má pro mě tahle soutěž velký význam, a musím říct, že by mě potěšilo, kdybych se nějak dobře umístil, ale zas tak důležitá, abych kvůli ní zapomínal na přátelství nebo dokonce na lásku, pro mě rozhodně není.
Přesto se ale těším, zajímalo by mě, co budou ostatní schopni předvést a jestli se jim dokážu vyrovnat. Jenže zároveň s tím, jak čas ubíhá, moje odvaha se vytrácí kamsi do neznáma a střídá ji silná nervozita. Kam se poděla ta kuráž, díky níž mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru? Ach ne… já tohle prostě nezvládnu. Už víte, proč jsem před chvilkou psal "to snad ne"? myslím že už jste měli šanci to pochopit… Já se zkrátka… bojím.
Říkáte si, proč tak vyvádím, když jsem zrovna před chviličkou prohlásil, že "pro mě není tak důležité vyhrát, ale zúčastnit se, mít dobrý pocit z toho, že jsem udělal, co jsem mohl, a že jsem se snažil"? To kdybych věděl… Prostě se domnívám, že takhle šílím, protože se strachuju, co se asi může stát, jakou sebemenší chybu můžu udělat v jakémkoli zaklínadle, a co když to opravdu zkazím? Ano, já vím… je pravda, že přece o nic tak závažného nejde, ale já se zkrátka nemůžu zbavit toho tíživého pocitu.
Vidíte? Snažím se uklidnit už přes půl hodiny, jenže místo toho, abych se upokojil, jsem ještě nervóznější než předtím. A navíc za žádnou cenu nemůžu vyhnat ty vtíravé myšlenky typu "Co když se mi to nepovede?" nebo "Co když skončím jako poslední?" z hlavy. Asi si říkáte, že jsem neobyčejně malicherný, někde třeba umírají lidé na vyhladovění nebo na smrtelné nemoci a násilí, a mým největším problémem je obava, že neuspěju ve školní soutěži.
Máte pravdu, měl bych se konečně odreagovat… jenže jak? Už to mám, půjdu se do jídelny v klidu nasnídat, a když tam nikoho nepotkám, můžu se ještě uchýlit do knihovny, kde se začtu do nějaké oddechové knížky…
--------------------------------------------------------------------
"Plan failed, plan failed!!!" ozývalo se mi neodbytně v hlavě jako ječící alarm. Na schodech jsem totiž vrazil do Sam, která tam stála jako solný sloup, takže jsem si jí ve své roztržitosti vůbec nevšiml. Oba jsme se za hlučného naříkání a v případě Sam i vyděšeného zaječení skáceli po chodech dolů, a jak jsme padali, problesklo mi - za stálého dopadání ze schodu na schod - hlavou, že ta soutěž mě vážně jednou přivede do hrobu.
Naštěstí si tady alespoň někdo zachoval chladnou hlavu, Sam duchapřítomně vytáhla hůlku a něco zamumlala, načež jsme se oba po našem vyhlídkovém pádu bezpečně zastavili.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí ustaraně. Přeci jenom jsem to byl já, kdo tohle všechno zavinil…
"Jo, v pohodě," vydechla Sam, ztěžka oddechujíc.
"Promiň, já jsem se vůbec nedíval na cestu… No, vlastně jsem ani nečekal, že by tu někdo v tuhle dobu mohl být… A co tady vlastně děláš v půl šesté ráno?"
"Ehm… a co tady děláš ty?"
"Já se ptal první!" ozval jsem se dotčeně.
"A já druhá!" namítla se smíchem Sam.
Ztěžka jsem zadržoval smích, ale přesto jsem se zmohl na vážné povzdechnutí, jako bychom zrovna mluvili o něčem životně důležitém. "Když jinak nedáš…" rezignovaně jsem pokrčil rameny. "Stejně bych ti to dříve nebo později musel povědět… Vůbec jsem nemohl spát, jsem z té soutěže úplně vyklepaný… Tak jsem se rozhodl, že se vydám na časnou snídani, abych přišel na jiné myšlenky."
"Tak to jsem na tom asi tak stejně," prohlásila Sam. "Ale myslím, že ty se stejně nemáš čeho bát. Vždyť si vzpomeň, jak moc ses na tu soutěž učil a připravoval! A navíc, i bez toho by jsi byl bezkonkurenčně nominovaný na vítěze," dodala povzbudivě.
"Tím bych si nebyl tak jistý," zabručel jsem rozmrzele. "A vůbec, co jsi dělala na schodech před naší ložnicí?" zeptal jsem se a v očích mi zajiskřilo.
Sam zrudla tak, jak jsem ji snad nikdy neviděl - a to ji znám už tři a půl roku! Po chvíli se váhavě odhodlala k odpovědi. "Víš, já jsem… jen jsem chtěla…" zoufale těkala očima ze mě na dveře odkud jsem před chvilkou vyšel. "Je to tak důležité?" vydala ze sebe nakonec bezradně.
"Jistěže ne," zasmál jsem se.
"Albusi," vydechla Sam dojatě.
"Ano?" otázal jsem se se zájmem.
V její tváři se zračilo cosi, co mi napovídalo, že mi chce něco podstatného sdělit… Po pár okamžicích ale tento pohled zmizel a vystřídal ho jakýsi ďábelský výraz. "Že mě nechytíš!" zvolala náhle rozverně a už se hbitě rozeběhla k otvoru ven ze společensky.
"No počkej!" vykřikl jsem, jak jsem se vyřítil za ní. "To se ještě uvidí!"
Jako splašení jsme se hnali po osamělých chodbách a naše rozjařené hlasy rozechvívaly stará brnění. Když jsme se konečně ocitli až téměř před Velkou síní, sebral jsem v sobě všechnu zbývající energii a s námahou natáhl ruku před sebe, dotýkaje se Saminých zad.
"Mám tě!" zvolal jsem udýchaně. Uchopil jsem Sam za předloktí a otočil jsem ji směrem k sobě. Chvíli jsme si bez hnutí hleděli do očí, zdálo se mi, že se v těch jejích překrásně hnědých kukadlech snad utopím, ale pak se mi v mysli vybavila podoba hezké dívky se slámovými vlasy…
"Ne, to nemůžu!" problesklo mi hlavou a po nekonečných vteřinách jsem se s menší námahou odvrátil. Oba jsme se vyčerpaně chytili za bok a pokoušeli se popadnout dech, jako by si únava z dlouhého běhu na chvíli odskočila, ale nyní se zase vrátila v plné síle.
"Ty mi teda dáváš," prohodil jsem směrem k Sam, když jsem se konečně byl schopný normálně nadechnout.
"Ty mně taky!" přisvědčila s úsměvem. "Vidíš, po takovéhle ranní rozcvičce člověk hned přijde na jiné myšlenky, co říkáš?"
Jen jsem jí zářivý úsměv oplatil a společně jsme se rozešli do Velké síně, kde jsme se u nebelvírského stolu znaveně svalili na lavici.
--------------------------------------------------------------------
"Vítám vás všechny na dnešní Soutěži ve všestranných kouzelnických dovednostech!" zahájil slavnostně profesor Tricher, jakožto hlavní pořadatel, když jsme se ve smluvenou hodinu všichni shromáždili v jedné učebně, nutno podotknout, že dost velké, vlastně přímo ohromné. Nikdy dřív jsem tady nebyl, i když bylo možné, že byla pro svůj účel nějak speciálně zvětšena.
Dále nám Tricher vysvětlil pravidla, která byla celkem jasná: nepodvádět a nefaulovat, ale jinak se snažit ukázat, co v nás opravdu je. Soutěžit se začínalo v lektvarech. Byli jsme losováním rozděleni do čtveřic, z nichž každá dostala za úkol připravit jeden lektvar, konkrétně elixír dobré nálady.
Já jsem byl zařazen do skupiny s Jackem, jednou havraspárskou dívkou z pátého ročníku a zamračeným klukem, který mi byl nesmírně povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli chodí do Mrzimoru nebo Zmijozelu, a do kterého ročníku. Ještě stále mi to vrtalo hlavou, když jsme byli vyzváni k zahájení práce, ale brzy jsem se začal tak soustředit na správný průběh přípravy, že se mi to úplně vykouřilo z hlavy.
Když Tricher vyhlásil konec, už jsem byl asi pět minut hotový a nervózně jsem postával u mého stolku, zatímco jsem pozoroval Jacka, jak zmateně pobíhá kolem stolků s ingrediencemi, a něco si pro sebe soustředěně mumlá.
Výsledky se hodnotily podle rychlosti i správnosti postupu. Vždy ten nejhorší z jedné skupiny vypadl, s diplomem za účast a srdečným popřáním poroty, ať se mu příště daří přinejmenším stejně dobře. V naší skupině byl označen za nejhoršího ten podmračený kluk, tvářící se naprosto lhostejně. Ostatní - na začátku nás bylo 24, z každé koleje každého ročníku tři, přičemž se v naší kategorii účastnil čtvrtý a pátý ročník, takže teď nás zbývalo ještě osmnáct - se po chvilce na vydechnutí přesunuli k další disciplíně, znalosti bylinkářství.
Znovu byly vylosovány skupinky, tentokrát po třech, a po přesazení několika rostlin a vyplnění složitého testu se opět vybral jeden nejhorší z každé skupiny. Já jsem naštěstí za nejhoršího vybrán nebyl, a tak jsem - spolu s Jackem a Sam, a jak jsem si později všiml, tak i Mirandou - postoupil do dalšího kola, které se ale konalo až po delší přestávce na oběd a odpočinek.
Měl jsem už pořádný hlad - to víte, z takového pilného úsilí člověku vyhládne, a tak jsem spořádal obrovskou porci pečeného hovězího s brambory plněnými zeleninovou náplní. Poté, co jsem se takhle výborně najedl (protože oběd byl vážně vynikající), jsem se už i s mými dvěma společníky odebral na další stanoviště, a to sice přeměňování.
Opět nás zbylých dvanáct soutěžících náhodně rozřadili do skupinek po tří, a tentokrát jsem byl spolu se Sam a jedním zmijozelským čtvrťákem. Náš úkol zněl celkem jednoduše, jeho provedení už ale zas tak jednouché nebylo, měli jsme totiž přeměnit porcelánový talířek na skleněný pohár a potom přeměnit obyčejný plstěný klobouk na elegantní černou buřinku.
Nějak jsme se se zadáním poprali, a nakonec Sam o fous zvítězila nad zmijozelským, takže jsme ve hře zůstali oba dva. Zato Jackovi se už tak dobře nevedlo, byl poražený tou havraspárskou dívkou, se kterou jsme byli ve skupince při lektvarech, takže - k mé velké lítosti - vypadl.
Hned poté následovalo zápolení ve zběhlosti v kouzelných formulích, kdy bylo zbylých osm studentů zařazeno do čtyř skupinek po dvou. Já jsem se dostal do skupinky společně s jedním mrzimorským páťákem, a už jsem se začal strachovat, že nemám vůbec šanci. Jenže nějakým zázrakem se mi povedlo všechna kouzla, která po nás chtěli, zvládnout na výbornou, takže jsem nad ním nesporně zvítězil, a postupoval do závěrečného kola.
To mělo sestávat ze soubojů - symbolizujících obranu proti černé magii - mezi čtyřmi finalisty, nejdříve se v prvním kole měli utkat vždy dva proti sobě a vítězové se v druhém kole měli utkat v posledním souboji o vítězství. Čtyřmi postupujícími se po trablech ve formulích stal jeden havraspárský páťák, Sam, Miranda a já. Ohromeně jsem zíral na Trichera, který vyhlašoval jména postupujících, a myšlenkami mi probleskla vzpomínka na Mirandina slova, kterými vloni odpověděla na moji otázku, jak jí jde škola.
"Ale jo, ujde to."
V duchu jsme se usmál. Teď je nejspíš ten správný čas, abych ji uchvátil svými dovednostmi. Vtom jsem uslyšel Tricherův hlas, oznamující, že se mám utkat s tím havraspárským studentem.
Rozechvěle jsem vystoupil na vyvýšené pódium, kde se měl souboj odehrát, a nervózně se rozhlížel kolem, křečovitě v pravačce svíraje svou hůlku. Zhluboka jsem se nadechl, abych se řádně připravil, a pohlédl jsem svému protivníkovi do očí. Byly temně hnědé, jako spadané kaštany na podzim, a zaskočeně jsem v nich spatřil strach. Já jsem sice byl celý vyklepaný, nakonec jsem ale nervozitu jakžtakž překonal, a dle mého mínění se mi teď v očích zračilo spíš odhodlání než obavy.
Jakoby zdálky ke mně doléhalo povzbuzování davu pod námi, jenž se přišel podívat na závěrečné zápolení, a Tricherův hlas. "Až napočítám do tří, zahájím souboj," oznamoval právě.
"Jedna." Roztřeseně jsem se rozhlédl po lidech, shromážděných kolem pódia, kteří nás dva napjatě pozorovali.
"Dva." Očima jsem vyhledal pohled Mirandy, který se na mě povzbudivě upíral. Nezdálo se mi to?
"Tři!"
Zhluboka jsem se nadechl a z plných plic zařval, s hůlkou namířenou na svého soupeře: "Expelliarmus!"
Havraspárský jen hbitě uskočil a teď byla řada na něm. "Petrificus totalus!" vylétlo mu z úst a já jsem před sebou jen taktak stihnul vykouzlit štít a zachránit se tak před úplným spoutáním.
"Revertis fartis!" zaburácel jsem a páťák byl neviditelnou silou odhozen do vzduchu, načež těžce dopadl zase na zem.
Takhle souboj pokračoval asi další minutu, já jsem se zvládnul vyhnout vlastně všem kouzlům, kromě jednoho, které mě na pár vteřin znehybnělo, díky svému účinnému štítu, který jsem mohl mít permanentně vyčarovaný před sebou, když jsem se na něj soustředil, ale kouzlo po chviličce pominulo. Můj sok se nechal zasáhnout víckrát, ale nic vážného se mu nestalo, jen byl možná trochu potlučený od mého kouzla vyhazujícího do vzduchu.
Náhle jsem v nestřežené chvíli - můj protivník se právě otřeseně zvedal ze země - zvolal "Mdloby na tebe!" Kletba ho zasáhla přímo do hrudníku, takže se bez jakékoliv známky pohybu skácel na zem. Rozvášněný dav propukl v ohlušující jásot a já jsem vyčerpaně pozvedl hlavu, přičemž se můj pohled střetl se zubící se Sam. Chabě jsem se pousmál a unaveně sestoupil z pódia dolů.
Příští souboj měl být mezi Mirandou a Sam, nemohl jsem si vybrat, komu přeji vítězství, a tak jsem se rozhodl počkat si, jak se to celé vyvine. Skrz dav se ke mně procpala Miranda a za vřelého gratulování mě objala, to už se na mě ale gratulace hrnuly ze všech stran, takže jsem ani nestíhal vnímat, kdo všechno to na mě mluví.
Několik okamžiků poté jsem na svém levém rameni ucítil čísi pevný stisk a jakýsi chladný hlas prohlásil: "Utkáš se se mnou, hned teď! Mojí holku mi nikdo přebírat nebude!A navíc mám s tebou ještě nevyřízené účty…" Opatrně jsem se otočil a spatřil jsem Simona s vážným výrazem ve tváři a zvláštním leskem v očích.
Takže to nejspíš nebyl vtip.
Zoufale jsem se podíval kolem sebe. Tricher i ostatní profesoři se náhle vypařili neznámo kam, jenže teď byla si půlhodinová přestávka, takže nebylo divu, že si někam odskočili. Lidé kolem mě také postupně umlkali, nejspíš už postřehli Simona i s jeho bandou a sborově udělali krok zpět.
Zhluboka jsem se nadechl. "Nechci s tebou bojovat. Nikoho ti nepřebírám a -"
Byl jsem ale rázně umlčen: "Sklapni!" Jeho hlas se rozléhal po celé velké učebně a zněl tak podivně děsivě…
Nechtěl jsem s ním bojovat. Vážně ne. Jenže to vypadalo, že nemám na vybranou, a navíc jsem nechtěl vypadat jako srab. Takhle mě přeci urážet nikdo nebude! "Když na tom tak trváš," pokrčil jsem rameny a zpříma mu pohlédl do očí. To už se kolem nás vytvořilo dost místa na to, abychom někoho omylem nezasáhli, všichni totiž raději ustoupili stranou.
Simon se nadechl a začal metat jednu kletbu za druhou. Taktak jsem se jim stíhal vyhýbat, koneckonců to byl už sedmák! Najednou jsem se však v náhlém návalu vzteku rozhodl, že takhle to nepůjde, musím na něj také zaútočit, jinak mě zanedlouho rozdrtí na kousky. Takhle to tedy pokračovalo ještě nějakou dobu: Simon vykřikl nějaké zaklínadlo, já jsem ho obvykle odvrátil a vrátil mu jeho kletbu i s úroky, čemuž se Simon také většinou vyhnul.
Začalo to vypadat bledě, naše kouzla začínala být čím dál tím vážnější a ačkoli se vítězství zatím neklonilo na ničí stranu, to se mohlo během jedné sekundy radikálně změnit. Jednou jsem Simona zasáhl svou kletbou, po které se vznesl do vzduchu a vzápětí ztěžka dopadl zpět na zem.
Užuž jsem se sbíral k dalšímu útoku, když jsem odkudsi z davu zaslechl: "Albusi!" Do popředí se prodrala Mirnada, kvůli které vlastně souboj začal, a já jsem neodolal a musel jsem na ni pohlédnout. Byla tak krásná… A zavolala na mě!
"Na mě, na mě…" Ozývalo se mi jako ozvěna v hlavě.
Simon však využil mé krátké nepozornosti, něco nesrozumitelného zamumlal, a proud zeleného světla mě odhodil na druhou stranu místnosti. Zaslechl jsem jekot několika hlasů najednou, spěšné kroky, naléhavé volání, a pak už jsem se propadl do černočerné tmy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem 8. kapitolu =)

Klik!!!

Komentáře

1 Lina Lina | E-mail | Web | 28. února 2008 v 7:33 | Reagovat

ty si fakt bola nejaká rýchla!

tá kapitola sa mi strašne páčila. a ešte k tomu taká dlhá!!! to ja obyčajne už pri konci dlhých kapitol chytám nervy, ale pri tejto nie....

píšeš fakt skvele, ja už neviem čo mám k tomu dodať.

2 Polgara Polgara | Web | 28. února 2008 v 9:33 | Reagovat

Ehm, tebe předčasně omrzel život, že jo? Takhle to ukončit a já mám te´d čekat, co se stalo Albusovi...ts....je to krásně napsané, napínavé a především ta délka je úžasná, i když mínus máš za ten konec, takže doufám, že se budeš snažit a další kapitola bude co nejdřív...

3 Jenn Jenn | Web | 28. února 2008 v 19:24 | Reagovat

Skvělé :o) !!!!

4 Paige Paige | Web | 28. února 2008 v 20:07 | Reagovat

tak tuhle povdku už jsem dlouho nečetla...( styď se Paige:D)

Jinak sice jsem promeškala pár kapitol, ale i tak můsím souhlasit s ostatníma, kapitolka se ti povedla, byla strašně hezky napsaná:)))

5 cassiopea cassiopea | Web | 4. března 2008 v 15:15 | Reagovat

úžasná kapča! perfektná! pokračkooo!!:)

6 panth panth | Web | 5. března 2008 v 20:41 | Reagovat

já valim bulvy :DDDD SE mi nechce učit občanku O:-), tak čtu...:)

7 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 22:28 | Reagovat

ÁÁÁÁ.Musím dál!

8 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 11. března 2008 v 17:26 | Reagovat

Jůhaha.. :) Chudák Albus.. já nevím jak on.. teda vím.. ale já bych se na Mirandu vysr... ehm.. vykašala.. a radši bych brala Sam.. no ale zkuste něco vsvětlovat chlapom.. Doufám, že v té soutěži vyhraje.. ;op

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama