7. kapitola - Nová naděje

22. února 2008 v 18:50 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Tááák... hádejte co? Je to neuvěřitelný, ale jsem tu i s novou kapitolou =)))
Já vim, dala jsem si s ní docela načas... O:-) Ale konečně ji tady máte, takže doufám, že si jí užijete =) Chtěla bych ji věnovat Panthy, za to, že tak dlouho vydržela čekat (kvůli tý dohodě :P) a vůbec za to, že je =). A taky proto, že ona mi už věnovala spousty kapitol a já jí ještě žádnou (no vlastně ještě nikomu, no... takže je nejvyšší čas s tím začít :D). A další človíček, kterýmu bych chtěla věnovat tuhle kapču, je Lina - chtěla bych jí poděkovat za tu trpělivost, že sem ještě pořád chodí =) A taky proto, že je jeden z mých nejvěrnějších návštěvníků =)))
S touhle kapitolou jsem si docela dala práci, takže doufám, že i vy si dáte práci se psaním komentářů!!! :P
P.S. Neberte v úvahu nějaký události, co se měly stát podle knížky... třeba že Albusův táta má být v Azkabanu... :P

Ledový vítr mi svištěl kolem uší a já jsem spolu s Elphiasem a Jackem za mrazivého dopoledne na nástupišti v Prasinkách netrpělivě očekával příjezd známého, tmavě červeného vlaku, jenž nás měl dovézt až na King's Cross v Londýně. Bylo 22. prosince, datum, kdy všichni bradavičtí studenti, kteří se rozhodli trávit Vánoce doma, odjížděli na prázdniny. Uvažoval jsem o tom, že bych zůstal ve škole, ale nakonec jsem to zavrhl. Koneckonců, docela jsem se domů těšil… Zase uvidím mamku a taťku, babičku, dědečka a další široké příbuzenstvo, a třeba mě i to babiččino neustálé peskování přivede na jiné myšlenky… Tedy alespoň doufám.
Ano, stále ještě jsem nepřestal myslet na Mirandu, právě naopak, téměř kdykoli se zamyslím, přistihnu se, že už jsem se zase myšlenkami zatoulal k ní. Snažím se zapomenout, ale s mizernými výsledky. Ani Sam se teď už se svými pocity svěřovat nemůžu, pro samé schůzky s Jessem skoro nemá čas, a když už má volnou chvilku, nechci ji zatěžovat, ani jí kazit ten její zasněný zamilovaný úsměv.
Od toho dne, co jsme ji viděli s Jessem, spolu tráví vlastně všechen čas, takže je téměř nemožné si s některým z nich normálně promluvit. Samozřejmě, poté, co se srdceryvně rozloučí před dveřmi naší ložnice, by se s Jessem snad popovídat dalo, ačkoli to vypadá, jakoby měl hlavu někde v oblacích. A navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, o čem bych s ním chtěl mluvit.
Takže se teď bavím hlavně s Elphiasem a Jackem, protože Josh neustále lítá za Saminými kamarádkami, Adrianou a Lucy, jako třeba teď. Zrovna jim něco rozhodně velice vtipného vypráví, neboť se obě dvě neovladatelně smějí a on se jen spokojeně zubí. Sam a Jesse - myslím (po tom, co jsem viděl, že se jejich obličeje nápadně přibližují k sobě, jsem se raději odvrátil) - právě stojí opodál a troufám si tvrdit, že teď zrovna nestojí o ničí společnost…
Všichni jsou šťastní. A to je dobře, jsou přeci Vánoce, a to k tomu patří, ne? Jenže já šťastný nejsem ani trochu a poslední dobou se mi hlavou honí jen samé smutné a depresivní myšlenky. A už se zase lituji. Jenže já nechci! Chci být jako dřív… jenže se obávám, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Když se asi po půl hodině mrznutí venku vlak konečně uráčil přijet, všichni tři jsme co nejrychleji naskákali dovnitř a vydali se hledat nějaké volné kupé. Asi uprostřed vlaku se nám to podařilo, takže jsme si sedli a Elphias s Jackem o něčem začali zapáleně diskutovat. Ani jsem nevnímal, o čem se baví, jen jsem nezaujatě pozoroval míhající se krajinu za oknem a nechával jsem svým myšlenkám volný průběh.
Po chvíli mě z rozjímání vytrhlo neobyčejné ticho, které se náhle v našem kupé rozhostilo. Zmateně jsem vzhlédl od okýnka a spatřil jsem udivené obličeje Elphiase a Jacka, upírající se přímo na mě.
"Ehm… co jste říkali? Asi jsem vás nějak neposlouchal…" zmohl jsem se na chabé vysvětlení. Jenže zdálo se, že se ani jeden nemá k odpovědi, a nadále mě oba dva propalovali zkoumavým pohledem a dávali svůj postoj jasně najevo zdviženým obočím.
"Dobře, dobře… Uznávám, že jsem poslední dobou trochu mimo… Tak o čem jste mluvili?"
"Albusi, jsi si opravdu jistý, že ti nic není?" otázal se mě starostlivě Jack.
"Samozřejmě," odvětil jsem bez rozmýšlení.
Jenom další chvíle ticha.
"Samozřejmě, že jsem si tím jistý," upřesnil jsem později svou odpověď.
"No a… mohl bys nám v tom případě vysvětlit, proč máš na čele… ehm… hvězdu?" zeptal se opatrně Elphias.
"Cože?" vyhrkl jsem zmateně.
"Vážně, Albusi," přesvědčoval mě Jack.
Nevěřícně jsem pohlédl na svůj slabý odraz v okýnku a opravdu jsem spatřil to, o čem ti dva mluvili. Na čele se mi skvěla poměrně malá, ale přesto na první pohled velmi dobře viditelná, zářivě žlutá hvězda. Vypadala trochu jako vystřižená z papíru, taková ta, co ji děti později zavěsí například na okno. Obezřetně jsem se jí pomalu dotknul, jako bych se chtěl ujistit, že nemám halucinace. Mé prsty skutečně nahmataly jakýsi neznámý materiál, který byl hebký, ale přesto drsný.
"Co… co to má znamenat?" vykoktal jsem, stále odhodlaný najít nějaké racionální řešení, i když se to začínalo zdát přímo nemožné.
Oba dva jen bezradně pokrčili rameny.
"Vždyť to přeci nějaký smysl mít musí… Nemyslíte?"
"Jasně že musí," přitakal Jack. "Jenže vážně netuším, jaký…"
"Víš co?" vmísil se do hovoru Elphias. "Půjdu se porozhlédnout po vlaku, jestli náhodou neuvidím někoho, komu se stalo to samé."
"Díky," zamumlal jsem vděčně a znovu se vrátil k mojí dosavadní činnosti, totiž pozorování scenérie, kolem níž jsme právě projížděli.
"Počkej," zvolal najednou Jack. "Půjdu s tebou. Doopravdy by mě zajímalo, co se to děje."
Oba dva se tedy zvedli a vydali se na menší obchůzku po vlaku. Já jsem zůstal sedět a přemýšlet. Sám. Přišlo mi, že posledních pár dnů už ani nedělám nic jiného. Ano, byl jsem si velmi dobře vědom toho, že si za to můžu sám. Myslím za to, že většinu času trávím samotný, utopený ve svých pesimistických myšlenkách.
Když ti připadá, že se od tebe všichni tví přátelé odvrací, dobře se rozhlédni. Jsi to hlavně ty, kdo se odvrací od nich!
Takhle nějak ten citát zní a já s ním naprosto souhlasím. Jenže já nemám náladu na to, abych se smál a abych byl veselý. Chci jen… chci jen… vlastně ani nevím, co chci. Mám ale takový pocit, že o něčí společnost stejně moc nestojím. Tedy podle toho, o čí. Jenže už jsem zjistil, že ten někdo o mě zájem stejně nemá.
Ano, hádáte správně. Už zase se mi do mysli vkradla Miranda a já mám dojem, že už ani nebudu mít sílu tuhle Mirandu, kterou jsem si sám vymyslel, odehnat. Jen to jen imaginární postava, ale přesto je mnohem těžší se s ní vypořádat, než kdyby byla skutečná. Nejspíš to je tím, že jsem ji vymyslel já sám, a bojovat sám proti sobě je opravdu těžké, dokonce těžší než zápolit se svým nejhorším nepřítelem.
Skutečně, sám se někdy divím, kde se tohle všechno ve mně bere. Jsem zahořklý, zatrpklý a ke všemu, z čeho kouká nějaká zábava, se otáčím zády. Kam jenom ten svět spěje?
Jak jsem tam tak seděl, zahloubaný do svého nešťastného osudu, uvědomil jsem si, že jsem vlastně docela sobecký. Pořád myslím jen na sebe a na svoje starosti a trápení, ale přitom mě ani nenapadne, že lidé okolo mě taky třeba mají nějaké problémy. Odvracím se od nich, zaslepen svými vlastními nesnázemi, aniž bych vnímal ty jejich.
Tak například před chvilkou jsem nechal své dva kamarády odejít, aby zjistili, proč mám na čele tu zpropadenou hvězdu, zatímco já si tady klidně sedím a čekám, až přijdou a pomohou mi. Přitom si pořád dokola opakuji, jak jsem skvělý a obětavý…
Náhle se však zničehonic dveře od kupé rozlétly dokořán. Užasle jsem vzhlédl a musel jsem několikrát zamrkat, aby mě neoslnila sluneční záře, pronikající sem z druhé strany vlaku, obrácené na východ. Když jsem konečně pořádně zaostřil, spatřil jsem na prahu stát někoho, koho bych čekal ze všech nejméně. Stála tam Miranda v černém hábitu, který na ní vypadal vážně elegantně, stříbrně-zelenou kravatou vyčuhující zpod límce a rozpuštěnými krásnými dlouhými vlasy, takže mi připomínala nějakého anděla v černých šatech, což ještě podtrhovala zlatavá záře, kterou zpoza ní vydávaly sluneční paprsky.
Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel jsem se uklidnit, což bylo docela obtížné, vzhledem k tomu, že střed celého mého soužení stál najednou přímo přede mnou. O téhle chvíli se mi často zdávalo, jenže nikdy jsem se neodvážil ani doufat, že by se to skutečně mohlo vyplnit.
"Ehm… promiň, asi jsem si spletla kupé," vyhrkla a užuž chtěla zavřít dveře a zase odejít, když jsem sebral odvahu udělat to, co by mohlo vyřešit všechny mé problémy. Sblížit se s Mirandou a nezapomínat na přátele.
"Počkej!" vykřikl jsem. Teď už jsem nemohl couvnout. "No… nevíš, co má znamenat ta hvězda, co mám na čele?"
"Ach, tohle! Neboj, nejsi jediný, na kterém se letos objevila, moje kamarádka Elizabeth jí má taky…"
"Cože?" skočil jsem jí do řeči. "To je… to je něco obvyklého?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ale samozřejmě," usmála se na mě. (Usmála se! A… na mě!) "Vždycky o Vánocích najde všechny studenty, co potřebují povzbudit, a dá jim takhle novou naději. Víš, když se ti ukáže na čele, chce tím říct něco jako 'Nevzdávej to!'. Podle mě je to docela pěkný zvyk, ne? Každý tak zjistí - pokud to potřebuje - že má ještě šanci." Vyslala ke mně milý pohled.
"Jo, to je… Nikdy dřív jsem o tom sice ještě neslyšel, ale… aspoň na mně to funguje!" Usmál jsem se na ni.
"Tak to jsem ráda. Vidíš, vánoční hvězda je nakonec docela užitečná, ne?"
"To tedy ano. A… nevíš, kdy má zmizet?" otázal jsem se nesměle.
"Hm, tak to ti přesně neřeknu… Loni jsem ji měla, ale potom jsem se ani nekoukala do zrcadla. A když jsem se do něj nakonec podívala, už tam nebyla. Řekla bych, že se rozplyne, až splní svůj účel. Totiž, až tě rozveselí a dá ti naději."
"Tak to abych se snažil," zazubil jsem se na ni.
Zářivě se na mě usmála a já jí to oplatil.
"Díky, Mirando."
"Není zač."
"Mirando!" ozval se odněkud z chodbičky drsný a chladný hlas.
"Hm, asi bych už měla jít… Tak ahoj," rozloučila se a vydala se na cestu z našeho kupé.
"Ahoj. A veselé Vánoce!" zakřičel jsem ještě na ni.
Musela už ujít pár metrů, ale ještě se vrátila a strčila hlavu do dveří. "Tobě taky!" A nato mi věnovala úsměv, který mě potěšil víc, než by v té chvíli svedlo cokoli jiného.
Přestože už odešla, měl jsem na tváři ještě dlouhou chvíli šťastný úsměv. Zamilovaný úsměv. A - možná se tomu budete divit, po všech těch pesimistických řečech - ten mi vydržel po celou cestu do Londýna i celé Vánoce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Četl/a jsem 7. kapitolu =)

CLICK!!!

Komentáře

1 Lina Lina | E-mail | Web | 22. února 2008 v 19:25 | Reagovat

ďakujem za venovanie!

ani netušíš jak som sa tešila, keď som uvidela novú kapitolu, tuším som aj jačala od radosti... a potom kliknem na celý článek a nechcelo mi to zobraziť *fňuk* ale po nejakých milióntych pokusoch to vyšlo

a teraz ti niečo poviem, tak krásne ako si toto napísala, tak krásne sa písať nedá! to bol kompliment... je to skvelé, ani sa nedá na teba hnevať, že ti to tak trvalo, to čakanie stálo za to!

2 Jenn Jenn | Web | 22. února 2008 v 21:48 | Reagovat

Upe skvělé :)

3 panth panth | Web | 23. února 2008 v 13:32 | Reagovat

sem málem utržila trojnásobnej šok :((( :DDD V první řadě, že je tu kapitola :-o V druhý, že je věnovaná mě a zatřetí, že mi nejde otevřít :((( :D Dobrá posloupnost, ne? :D

Už ani nevim, jak tě mám chválit :D A kritizovat (jsem zlá a zlá a zlá :DDD) No s tou hvězdou, teda to, jak ji objevili, bylo trošku divný,a le na konci se to trochu ztratilo. Jinak napsaný jako vždy úžasně a tak...ty víš, ne? :) Prostě píšeš bombově Muší...a když si to myslí i šimků (která mě nesnáší :(), mno nic :D Koukej pokračovat ve snaze =P

4 Peggy Peggy | Web | 23. února 2008 v 13:52 | Reagovat

to panthy: nemyslí!!! to s tebou nemůžu souhlasit!!!

A jinak díky za hezký komenty=)

5 Polgara Polgara | Web | 23. února 2008 v 22:33 | Reagovat

Fíha, takže opět kouknu na tvoje stránky, jestli nepřibyla nová kapitola a ejhla, k mému velikému úžasu přibyla. A musím říct, že to dlouhé čekání stálo za to. Byla výborněě napsaná a je vidět, že jsi jí psala s citem...je to jedním slovem krásný

6 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 24. února 2008 v 13:39 | Reagovat

Tyjo.. Ta hvězda je zajímavý nápad.. :) Mohl se jí zeptat, proč ji loni měla.. ?? Ale to neva... honem piš.. už jsem zvědavá na další kápču.. fakt... jak to bude s tou jeho sestřičkou Ariano atd... a taky tu soutěž dlouho neodkládej po tady nedočkavostí prasknu.. :D

7 Darhin Darhin | Web | 25. února 2008 v 17:43 | Reagovat

Já ti strašně, ale strašně děkuju, ten komentář, co jsi ke mě napsala jsem si četla asi pětkrát....tak dlouhej a krásnej jsem dostala jenom jeden....a to ten od tebe :-*

Jinak posmutnělá už nejsem, došlo mi, že i když budu psát milion výhružek, tak stejně lidi nic nenapíšou...k tomu jsi mě taky nakopla ty :-* a rozhodla jsem se tedy dávat tam ty ankety...

A jdu ti poděkovat potřetí(do třetice všeho dobrého)...děkuju ti za to, že jsi si dala vůbec tu práci napsat tak dlouhej komentář, protože....byl fakt úžasnej!

Prostě ti mnohokrát děkuju a to by bylo asi vše... :-*

8 qtinka;) qtinka;) | E-mail | Web | 26. února 2008 v 14:40 | Reagovat

Je to super! vidno ze si si dala dost velku namahu - konecny efekt stoji za to :)

9 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 22:09 | Reagovat

Super!Akorat mi je Albuska líto, že má takovou depku, ale snad se to spraví, když má tu hvězdu.mimochodem-to je dost dobrý nápad s tou hvězdou jako.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama