6. kapitola - Láska je krásná...

21. ledna 2008 v 21:35 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Tak mám pro vás další kapitolu, docela jsem si (na moje poměry) pospíšila=), a to hlavně díky vašim skvělým komentářům, které mě vážně potěšily a povzbudily k dalšímu psaní=))) Takže doufám, že ani tuhle kapitolu nezapomenete okomentovat, pokud si jí už přečtete. Ale vážně pochybuju, že by měl někdo zájem si to číst, podle mě je to dost hrozný... No ale posuďte sami :D

"Albusi!" ozvalo se za mnou potěšeně. Ani jsem nevzhlédl od učebnice bylinkářství pro šestý ročník, kterou se mi šťastnou náhodou podařilo sehnat v knihovně, nepotřeboval jsem totiž dotyčného vidět, abych poznal, o koho jde. "Tak tady jsi! Jack říkal, že jsi zase někam zmizel a nemůže tě najít… Prošla jsem snad půlku školy, než jsem tě konečně objevila!"
"Promiň," zamumlal jsem téměř neslyšně. "Když se učím, vyhovuje mi víc klid než ten příšerný povyk, který neustále otřásá naší společenskou místností nebo ložnicí… Dokonce už ani knihovna není mým klidným útočištěm, jako to bývalo dříve." Pohlédl jsem Sam do očí a omluvně se na ni usmál.
"Co se to s tebou děje, Albusi?" povzdechla si Sam. "Poslední dobou se chováš podivně… Vstáváš brzy a na snídani chodíš o dost dřív než my, takže se s tebou potkám až na začátku první hodiny, tedy pokud mám štěstí a mám stejný předmět jako ty. Na obědě jsem tě už aspoň týden ani nezahlédla. A vždycky po vyučování se někam nenápadně vypaříš a když se vracíš, použiješ pro průchod společenské místnosti zneviditelňovací kouzlo, takže tě přes den vlastně vůbec nevidím… A o víkendu to je snad ještě horší, vždycky si někam nenápadně zalezeš a… Albusi, posloucháš mě vůbec?"
"Cože? Jasně že jo, Sam. Já vím, možná ti přijde, že se chovám poněkud zvláštně… Připravuju se na tu soutěž a navíc nemám náladu na nějakou zábavu." Vesele jsem zamával knížkou Sam před obličejem. Snažil jsem se působit přesvědčivě, ale ve skutečnosti to nebyla tak úplně pravda. Dozvěděl jsem se totiž, že Miranda se soutěže bude účastnit taky, a dokonce ve stejné kategorii! Říkal jsem si, že pokud budu opravdu tvrdě trénovat a snažit se, mohl bych na ní třeba během soutěže udělat dojem…
"Vystačím si s nějakou zajímavou knihou, prázdnou chodbou a volným parapetem k sezení," zakřenil jsem se rádoby spokojeně, ale poznal jsem, že mi na to Sam neskočila.
"No tak, Albusi, jsou přeci Vánoce!" prohlásila Sam a rozhodila rukama, jako by chtěla poukázat na tu velkolepou bradavickou výzdobu. "To se od lidí obvykle očekává, že se budou chovat mile a přátelsky, a ne se jen celé dny schovávat před svými kamarády a uzavírat se před celým světem… Něco se ti muselo přihodit, nebo vážně nevím, co tě k tomu přimělo. Kde je ten Albus, který se s námi vesele kouloval, kde je ten bezvadný kamarád, co vždycky všem pomáhá a rád si zavtipkuje? No tak, co se ti stalo?"
Odpověď přišla téměř okamžitě, ostatně jsem už na podobnou otázku musel poslední týden odpovídat tak často, že už jsem se ani nemusel nějak rozmýšlet. "Nic. Co by se mělo dít?" zeptal jsem se přihlouple a pokoušel se tvářit, jako by se opravdu vůbec nic nedělo. Už jsem měl dojem, že mi snad Sam uvěřila, když spustila nanovo.
"Albusi, jsem přeci tvoje kamarádka, ne? Klidně se mi můžeš svěřit, pokud tě něco trápí… Nebo mi snad ani trochu nedůvěřuješ?"
Unaveně jsem pohlédl do jejích kaštanově hnědých očí a chvíli je jen tak provrtával, abych získal čas na rozmyšlenou. Po malém okamžiku zvažování mých možností a přemítáním jsem se odhodlal k pomalé odpovědi. "Ale ano, samozřejmě že ti věřím, Sam. Nechci tě zbytečně zatěžovat a navíc… no, na tom stejně nesejde." Nešťastně jsem zapíchl pohled do své učebnice bylinkářství, jako by mi snad mohla pomoci, a přitom mě napadlo, jestli by snad nebylo lepší vypít šťávu z čertova kvítku, abych se zbavil všech těch potíží, které život přináší. Okamžitě jsem si vzpomněl na Hamleta a jeho "Být či nebýt", a musel jsem se pousmát. Hamlet si nakonec nedobrovolně vybral to "nebýt". Jak to ale dopadne se mnou? Co když jsou všechny tyhle starosti úplně zbytečné, a přitom se jich můžu tak jednoduše zbavit! Ne, to ne, okřikl jsem se rychle. Takhle nesmím uvažovat. A navíc, Sam má pravdu. Kam se poděl ten optimistický, veselý kluk, který se většinu dne usmíval?
"Neboj, Ale, nikomu to neřeknu, ani se ti nebudu smát," slíbila a její tvář přelétl náznak dobrosrdečného úsměvu. "Uleví se ti, když se někomu svěříš se svými potížemi, to mi věř," prohlásila povzbudivě.
Hluboce jsem se nadechl a chtěl jsem začít vyprávět, ale prostě jsem to nedokázal, a tak jsem jen naprázdno polknul. Na druhý pokus už se mi ze sebe podařilo vydat aspoň "No, víš, Sam, já…" Ale dál už jsem se nedostal. Potřetí jsem nervózně polkl a bázlivě se pustil do vyprávění: "Asi jsem se zamiloval…"
Sam mě chápavě a soucitně pozorovala a já jsem byl věčný, že mě nehodlá přerušovat. Kdybych o tom, co teď chci udělat, moc přemýšlel, asi bych to rychle vzdal a prohlásil, že jsem měl mozkový zkrat. "Víš, je o rok starší než já a je to dcera taťkova kamaráda. Jmenuje se Miranda, možná jsi ji už někdy viděla, má dlouhé slámové vlasy a modré oči a… a chodí do Zmijozelu," poslední slovo jsem jen ustrašeně šeptnul, se sklopenou hlavou a pohledem zabodnutým kamsi do mých bot.
Čekal jsem nějakou bouřlivou nebo rozhořčenou reakci, ale Sam to vzala naprosto klidně, až to i mě samotného překvapilo. "Neboj, to bude dobrý," utěšovala mě a já jí vděčně pohlédl do očí. "Tak to tě celou tu dobu trápí? Vždyť láska je krásná," vydechla Sam a při poslední větě se lehce začervenala a zase ona si zaujatě prohlížela zem pod jejíma nohama.
"To je dost možné, ale ona stěží vzala na vědomí mou existenci a navíc… navíc teď chodí s jedním klukem ze Zmijozelu, který chodí asi do sedmého ročníku." Hlasitě jsem si povzdechl a Sam mě poplácala po zádech.
"To je mi líto, Albusi, vážně. Ale ty to zvládneš, akorát nesmíš přestat věřit…"
Vděčně jsem se pousmál a pomyslel si, Kéž by se to jen mohlo splnit...
"Tak co, nepůjdeme se vrátit do společenky?" navrhla Sam. "Popovídání s kamarády by ti jen prospělo… Aspoň bys na to nemusel neustále myslet." Ochotně mi podala ruku, takže jsem s její pomocí seskočil ze studeného parapetu, kde jsem seděl, a vydal se spolu s ní ztichlou chodbou.
Zrovna jsme mlčky kráčeli kolem obrazu středověkého rytíře v plné zbroji s vážnou tváří, když jsem najednou v dálce zaslechl nějaké rozrušené hlasy. Tázavě jsem pohlédl na Sam, ale ta se tvářila stejně zaskočeně jako já, takže jsme se oba začali pomalu plížit směrem ke zdroji nečekaného hluku.
"Hele, ty skrčku, nehraj si na nějakého hrdinu!" Zachytil jsem souvislou větu a okamžitě jsem se zamračil. Pro jistotu jsem vytáhnul hůlku, ale neúprosně jsem pokračoval dál. Opatrně jsem vyhlédl zpoza rohu, odkud hlasy vycházely, a vtom jsem to spatřil: vysoký blonďatý chlapec s ledově šedýma očima a ještě ledovějším hlasem se skláněl nad dvěma pokroucenýma postavička ustrašeně se krčícíma na zemi pod ním.
"No tak… Přeci byste nezradili ten váš slavný Nebelvír, nebo snad ano?" otázal se posměšně. Když nepřicházela žádná odpověď, náhle mu, s hůlkou napřaženou před sebe, vylétlo z úst: "Serpensortia!" Na zemi přesně pod špičkou Simonovy hůlku se najednou objevil obrovský, kroutící se a zlověstně syčící had.
Víc už jsem vidět nepotřeboval, ať už byl v tom temném koutku uvězněný kdokoliv, nemohl jsme ho tam jen tak nechat. "Uvidiores!" zařval jsem s hůlkou namířenou na Simona a on se zničehonic nehybně skácel k zemi, přičemž jeho hůlka mi elegantně vylétla do ruky.
Rychle jsem spolu se Sam přispěchal na pomoc dvěma bezmocným studentům, když se za mnou ozvalo tiché zašustění hábitu. Bleskurychle jsem se otočil a spatřil další tři zmijozelské, s hůlkami proti mně a pohledy nevěřícně těkajícími mezi Simonovým nehybným tělem a mou hůlkou. Bez rozmýšlení jsem je poslal na zem za jejich opravdu statečným vůdcem a znovu se otočil zpátky k těm ubožákům. S potěšením jsem zjistil, že s tím zákeřným hadem se už Sam nějak vypořádala a teď právě zvedá dva nešťastné prvňáky z podlahy.
"Abe!" vykřikl jsem zděšeně hned, jak jsem spatřil bratrovy stejně blankytně modré oči, jako ty moje, a jeho ztrhaný výraz. Možná jsem se poslední dobou ani nezmínil o tom, že můj o tři roky mladší bráška, Aberforth, už také nastoupilo Bradavic a byl zařazen - k velkému potěšení rodičů - do Nebelvíru.
"Co se tady stalo?" zeptal jsem se ho starostlivě, přičemž jsem kontroloval, jestli ještě mají všechny kosti celé a co všechno jim ten bídák s jeho kumpány stihl provést.
"No, já s Davidem jsme se zrovna vraceli z oběda, když jsme za sebou zaslechli nějaké kroky a později jsme uviděli tohohle… tohohle…" zakoktal se Ab. Soucitně jsem pokýval hlavou, připraven poslechnout si, co se dělo potom. "Začal nám vyhrožovat, takže jsme se radši rozutekli pryč, až jsme dorazili sem," prohlásil a rozhodil rukama. "A tady nás obklíčili. Začal nám vykládat, co všechno nám udělá, pokud mu nebudeme posluhovat, jak si bude přát. Odmítali jsme se mu podvolit, takže nás chtěl zastrašit nějakým kouzlem, a zrovna když vypustil toho velikého hada, jste se objevili vy," dokončil Aberforth roztřeseným hlasem a zesláble se sesunul na zem.
"Takže vám jinak nic neudělal?" zajímala se ustaraně Sam.
"Jen pár šrámů, jak jsme utíkali a zakopli jsme." Ulehčeně jsem si oddychl a kývl hlavou směrem k těm ničemům, stále se válících po zemi.
"Co s nimi uděláme?" zeptal jsem se Sam, ale na odpověď jsme nemusel dlouho čekat, náhle se totiž před námi vynořil starý zlomyslný školník a se škodolibým šklebem prohlásil: "Tak, už jsem vás chytil! Za tohle se budete zodpovídat řediteli vaší koleje!"
***
"Co se proboha stalo?" zděsil se Jack, když jsme se asi po hodině, celí vyřízení, vrátili do společenské místnosti. Museli jsme všechno vyložit Tricherovi, který nás následně zprostil viny a ještě za každého z nás připsal Nebelvíru deset bodů. Se zmijozelskými už naložil o poznání hůř, zbavil je sice mého kouzla, za nějž mě radostně pochválil a udělil mi za něj dalších pět bodů, ale všem jim nekompromisně uložil školní trest a za každého jejich koleji strhnul dvacet bodů. Právě jsme se se Sam vrátili z jeho kabinetu, a už se na nás hrnula vlna zvídavých otázek.
S úsměvem jsem mu všechno vypověděl a on spolu s Jessem, Joshem, Elphiasem a následně i Lucy a Arianou, které se k nám po chvíli přidaly, ohromeně zůstal zírat a poté jen obdivně dodal: "Albusi… Sam… vážně si zasloužíte být v Nebelvíru!"
Přemýšlel jsem, co by asi tomu, že její kluk tohle vyvádí, řekla Miranda. Na maličký zlomek sekundy mě napadlo, že by to třeba schvalovala, ale okamžitě jsem to zamítl a usoudil jsem, že by se jí to nejspíš vůbec nezamlouvalo. Tedy spíš jsem v to doufal. Možná by se, když by na něj kvůli tomu byla naštvaná, mohli rozejít! Jenže potom jsem přišel na to, že Simon jí to celé stejně nejspíš zatají, tedy pokud by se domníval, že by to jejich vztahu mohlo uškodit, takže si vážně nemám proč dělat zbytečné naděje.
Po celém zbytku odpoledne, kdy jsem se znovu vesele bavil s přáteli, jako to bývalo dříve, a téměř už si začal myslet, že jsem snad Mirandu úplně vypustil z hlavy, jsme se navečer celí hladoví vydali na večeři. Po dnešním dni opravdu zaslouženou, jak dodal Josh. Jen Jesse se někam vytratil a Sam si asi šla promluvit s kamarádkami, ale nikdo z nás tomu nepřisuzoval žádný význam.
Právě jsme procházeli osamělou chodbou, kterou jsme si často s oblibou zkracovali cestu do Velké síně, když najednou Josh zůstal ohromeně zírat před sebe. Nechápavě jsem nakrčil čelo, ale podíval jsem se na místo, kde se jeho oči nejspíš zasekly. Spatřil jsem nějakou dívku s dlouhými rozpuštěnými hnědými vlasy, vášnivě líbající nějakého chlapce jen o kousek vyššího než ona. Šťastný pár stál pod pozlaceným jmelím, které se ostatně touhle dobou nacházelo téměř na všech stropech na hradě, a zřejmě se domníval, že je naprosto o samotě. Najednou se od sebe odtrhli a udiveně pohlédli naším směrem, když se jejich oči zastavily na našem hloučku.
A nyní jsem i já zůstal užasle civět. Byla to totiž Sam s Jessem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 charlot charlot | Web | 22. ledna 2008 v 9:44 | Reagovat

super mám antibiotika a jsem nemocná tak mi to povzbuzuje náladu

2 Verush;) Verush;) | Web | 22. ledna 2008 v 15:48 | Reagovat

zajímavé...se těším už na další;)

3 Polgara Polgara | Web | 22. ledna 2008 v 17:34 | Reagovat

Uch, za ten konec bych tě nejradši zastřelila. Doufám, že další kapitola bude co nejdřív, jelikož děj povídky je vážně originální a píšeš pěkně.

Jo mimochodem, ten novej vzhled je lepší než tamten světlej....

4 barunka barunka | Web | 22. ledna 2008 v 17:48 | Reagovat

Skvělá kapitola!!! :D Už aby tu byla další ;)))

5 Lina Lina | E-mail | Web | 22. ledna 2008 v 18:23 | Reagovat

geniálne napísané, geniálna kapitola, čo k tomu dodať?

6 Jenny Jenny | Web | 24. ledna 2008 v 19:55 | Reagovat

Hrozný?? Jak jako hrozný?? Tahle kapitola byla skvělá!! A to myslím zcela vážně!! Moc se mi tvoje povídka líbí...už od začátku mě zaujala svým originálním nápadem a když k tomu přidám tvůj talent - paráda

7 Paige Paige | Web | 5. února 2008 v 19:04 | Reagovat

Teprve dneska jsem dočetla HP7 a začínám to tak trochu chápat....:))

Dívám se na Brumbála trochu jinak než před sedmým dílem a tak trochu mě mrzí, že už to zkončilo, ale zpět k tvé povídce:

ten konec byl zajímavý a jsem dost zvědavá, co se z toho vyvine:)

Ps: Jinak moc pěknej design...

8 panthy panthy | Web | 6. února 2008 v 12:16 | Reagovat

tak konečně :))))) Se mi ten čas, kterej nejsem ve škole a na informatice aspoň vyplatí na psaní povídek a komentáře :DDDD

Tak co bych ti k tomu řekla! Sem se rozhodla, že se pokusím o rekord, lépe řečeno svůj rekord, ale to bude hooodně těžký, to mi veř, ale ty si to jakožto Mušík rozhodně zasloužíš :P

Tak už mám čtyři řádky :D Okecávání mi vždycky šlo dobře, takže to půjde, sem si jistá....

V první řadě tě pochválit, že se mnou pudeš do tý společný povídky, čistě jen pro to, že je to velká čest :) Pro mě :DDD A nehádej se O:-)

Ale teď k povídce jako takové. Miranda... I love/hate you je fakt originál :) Teda jako že ses rozhodla psát o Albusovi, musim se teda přiznat, že si ho pořád přestavuju s půlměsícovejma brejličkama a plnovousem, ale vzheldem k tomu, že je mladší, tak je i menší. Ale já to z tý hlavy prostě nevytěsnim :D Kdybys to viděla :D Prošedivělej student s plnovousem :DDD

Jinak Albus teda neni nějak moje krevní skupina, na můj vkus se trošku moc učí...je trošku moc zodpovědnej a trošku moc chytrej :DDD

Ale to neni nic proti tobě, tys ho vystihla dokonale... Sam mám ráda, jako Sam ode mě :) Mirandu... no...u tohodle sem kapku rozpačitá, příde mi taková, já nevím, sice bych Albusovi strašně přála, aby se dali dohromady, čistě proto, aby měl radost, ale stejně si myslim, že bude žárlit na Sam a skončí nakonec s ní :p Ale jak si řekla, nechám se překvapit :)

Teda asi budu muset :) Ale dej Sam k Albusovi, prosíííííím O:-)

Mimochodem, v kolikátym, že sou ročníku, já nějak nevim, mám dojem že ve třetim, ale nejsem si jistá...:D

Tak to by stačilo, teď už ke kapitole :)))

To jak Albus řikal Sam , co ho trápí, bylo skvělé, to jak ona zčervenala :DDD Já sem nejdřív myslela, že z ní vyleze, žě ho má ráda, ale ne... :( Asi moc brzo, chápu :DDDD

To jak zneškodnil Simota, taky super :))))

No a ten konec, mám stejnej pocit, jako si mi psala u ty mý povídky, akorát tady vim, komu mám fandit :DDD Simon je idiot, mi připomíná Malfoye...

Sem zvědavá na pokraočvání :) A ty ho napíšeš, o to se už postarám, čim dřív bude pokračování, tim dřív bude Panther :ppp To neni vydírání, jen obchod :D

Takže, já už končim, nevim, jestli se mi podařil rekord, každopádně ten komentář je dlouhej snad dostatečně, abys mi odpustila, že to komentuju až teď O:-)

tak pa a kdybysmě chtěla potěšit, přines mi balík papírovejch kapesníků, smrk :DDDDoufám, že to blog zveřejní, jinak...nevim co si udělám :D

9 Peggy Peggy | Web | 6. února 2008 v 18:14 | Reagovat

Všem moc děkuju za vaše krásný komentáře, a už na další kapitole pracuju.... =)))

A 4 Panthy: ty se nehádej, čest je to pro mě! :DDD Jinak díky za chválu a posílám ti vražednej poheld za ten obchod... :P Ne, ne, já se vážně budu snažit... takže doufám, že ty taky =)

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 24. února 2008 v 13:31 | Reagovat

:D jn.. taky si Albude pořád představuju, jako starýho dědulu... :DD ale je to vážně originální povídka... O Albusovi jsem ještě nic nečetla.. a tvoje povídka je vážně dobrá.. :) Rozhodně se ti tahle kápča povedla.. :) Je to čím dál lepší.. :)

11 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 22:02 | Reagovat

Promiň, že nepíšu, nic víc. Ale když já musím jít na další kapitolku!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama