4. kapitola - Prší! Nebo snad sněží?!?

4. prosince 2007 v 16:29 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Tak jsem tady s další kapitolou... Konečně :D:D:D Musím ale říct, že jste si ji svými komentáři vůbec nezasloužili... Když mi napíšou komentář jenom tři lidi, tak je to přece jenom docela málo, takže v tom případě nemůžete čekat, že se přetrhnu, abych sem dala další kapitolu, když ani nemám žádnou motivaci... No ale kapitolka je konečně tady a vy mi koukejte napsat komnetář, když už si to přečtete!!! :D
P.S. Dalo mi to docela práci, ale když jsme si ji pak přečetla, tak jsem fakt netušila, co jsem celou tu dobu dělala, protože mi fakt nepřipadá moc dobrá...

*O tři roky později…*
"Vstávat!!!" zařval Jesse z plných plic.
Nic.
Nic se nestalo, žádná ze čtyř spokojeně spících postav se ani nepohnula. Jesse s povzdechem vytáhl hůlku a jediným mávnutím způsobil, že na čtyři postele začaly prudce dopadat dešťové kapky. Musel se usmát, když náhle Josh vyskočil a zakřičel "Áááá!!! Co to je? Prší!"
"Co se to…" přidal se i Elphias a když zjistil, že je úplně celý mokrý, rychle opustil své až dosud bezpečné útočiště.
Jack se s trhnutím posadil a začal se rozhlížet kolem a hledat příčinu toho všeho povyku. "Co to vyvádíte? A… my jsme někde v bazénu?" Všichni tři kluci vyprskli neovladatelným smíchem. "Co je… čemu se všichni smějete?" otázal se Jack pohoršeně. Vůbec nechápal, co je tak vtipné, a už vůbec ne, proč usínal v bazénu… Rozhlédl se ještě jednou a spatřil dešťové kapky rozprskávající se všude kolem něj.
"Vy…. vy… vy… To si ještě odskáčete!!!" zvolal a urychleně se vysoukal z jeho postele.
"Jesse, asi budeš muset na Albuse vylít rovnou celý kbelík vody… nevypadá to, že by byl vzhůru," doporučil mu Josh a hned nato se začal chechtat.
"To je fakt divný," podivil se Elphias a přistoupil k mojí posteli. "Albusi?" zeptal se a opatrně odhrnul přikrývku. Otevřel pusu dokořán překvapením a ostatním také málem vypadly oči z důlků. Tam, kde jsem obvykle spával, bylo jen několik polštářů rozestavěných tak, aby to vypadalo, že tam opravdu někdo leží.
"Ale… kde je?" vykoktal Jesse. Jack popošel blíž k posteli a začal ji zkoumat.
"Třeba se jen vzbudil brzo a nechtěl nás budit, a tak šel na snídani…" nadhodil Elphias.
"Albus?" vyvalil na něj Josh oči. "Vždyť ten vždycky spí skoro nejdéle a že by vstával takhle brzo, to se mi nezdá…"
"No dobře, jak mi ale potom chceš vysvětlit, že tady není? Nemyslím si, že by se dovedl vypařit…" Elphias podezřívavě přejel očima celou místnost. "I když u Albuse člověk nikdy neví…" dodal, už s menší jistotou.
"No… řekl bych, že se mu nic stát nemohlo, možná si dneska akorát přivstal… Ostatně, když půjdeme na snídani, tak to hned zjistíme," ukončil debatu Jack.
O pět minut později už se všichni hrnuli dolů ze schodů jako velká voda. Ve společenské místnosti narazili na Sam s kamarádkami Lucy a Adrianou.
"Ahoj!" pozdravila je rozverně Sam a usmála se na ně. Elphias se začervenal, takže vypadal skoro jako rajče.
"Sam, nevidělas náhodou Albuse?" zeptal se Jesse.
"Ne, proč?"
"Nevíme, kam se mohl podít… Mysleli jsme, že ještě spí, ale místo Albuse jsme našli jenom polštáře… Někam se zřejmě vytratil," odvětil Jesse.
"Tak to vám vážně nepomůžu. Ale kdybych na něj narazila, dám vám určitě vědět!" prohlásila Sam a ještě jednou se zářivě usmála, přičemž Elphias sklopil pohled do země, protože měl nejspíš pocit, že se dívá na něj.
Společně všichni dorazili až do Velké síně, kde se Jack začal rozhlížet po mě. Ostatní se k němu za okamžik přidali, ale bez valného úspěchu.
"Kam jenom mohl jít…" zadumal se Elphias.
"Hledáte někoho?" zeptal jsem se ho s jiskřičkami v očích. Elphias vyděšeně uskočil a trojčata se na mě dívala jako na nějaký přízrak.
"Albusi! Kde jsi byl?" otázal se překvapeně Jack.
"No, vlastně jsem si jenom zkoušel nové kouzlo… Nechcete to raději probrat až u snídaně? Už mám pořádný hlad…" odpověděl jsem a musel jsem se v duchu usmát nad jejich reakcí.
Odebrali jsme se tedy k nebelvírskému stolu a já jsem si naložil na talíř několik topinek a přitáhnul si k sobě malinovou marmeládu.
"Albusi?" ozvalo se vede mě. Otočil jsem se a spatřil jsem Sam.
"Ahoj," pozdravil jsem ji s úsměvem. Musím říct, že jí to vážně slušelo, snad ještě víc, než před těmi třemi lety, když jsem ji poznal. Dlouhé vlnité hnědé vlasy jí rámovaly spanilý obličej a temně hnědé oči si mě udiveně měřily.
Za ty tři roky se s z nás stali dost dobří kamarádi. Bylo úplně zjevné - alespoň pro mě, že Elphiasovi se Sam líbí, vždycky, když na něj promluvila, úplně zrudnul, ale nikdy s ní moc nemluvil, jak byl nervózní. Sam ho díky tomu možná považovala za trochu zamlklého, pokud jí tedy nedošel pravý důvod, proč se tak chová, o čemž jsem dost pochyboval. Musím se přiznat, že mně Sam také přišla moc hezká, ale vždycky jsme ji považoval jen za skvělou kamarádku a na tom jsem nechtěl nic měnit.
Byla tady přece Miranda. Za tu dobu se mé city k ní nijak nezměnily, možná snad ještě prohloubily, ale jinak náš vztah nijak nepokročil. Pokoušel jsem se už několikrát nějak s ní navázat rozhovor, ale ona mě většinou jen chladně odbyla. Je pravda, že párkrát, ale opravdu jen párkrát, jsme se i docela rozpovídali - a já jsem byl v sedmém nebi, ale vždy nás někdo přerušil. Jen jednou, vloni… z mysli mi vyplula zastrčená vzpomínka.
Šel jsem zrovna z hodiny bylinkářství. Byl pozdní podzim, takže bylo dost chladno, ale spadané barevné listy a bledě modrá obloha mě zkrátka fascinovaly, a tak jsem se rozhodl projít po bradavických pozemcích. Elphias i trojčata prohlásili, že půjdou zpět do hradu, takže jsem se vydal sám kolem velkého jezera, až jsem dospěl téměř k Zapovězenému lesu.
"Ahoj," ozvalo se náhle za mnou. Otočil jsem se a spatřil Mirandu, dívku mých snů. Měla na sobě dlouhý hnědě kostkovaný kabát a vítr jí jemně čechral rozpuštěné slámové vlasy.
"Ahoj," vydechl jsem překvapeně. Snažil jsem se vymyslet nějaké vhodné téma ke konverzaci, přičemž si mě Miranda jen pobaveně měřila, čímž mě přiváděla do ještě větších rozpaků. "Dnes je krásně, že?" vypadlo se mě konečně.
Miranda přikývla a prohlásila: "Jo, to tedy je. Já zbožňuju podzim… ty krásné barvy a uklidňující atmosféra…"
Měl jsem dojem, jakoby mi mluvila z duše. "To máš pravdu, podzim je vážně nádherný," přisvědčil jsem.
"Ale dneska je docela chladno, nemyslíš? To se tady jen tak procházíš?" otázala se mě.
"Řekl bych, že mám k tomu asi tak stejný důvod jako ty," odvětil jsem s úsměvem. "Ale máš pravdu, že není zrovna horko…"
Miranda se zasmála. Její smích zněl v mých uších až neodolatelně lahodně.
"A jak se jinak máš?" zeptal jsem se.
"Vlastně docela dobře… A ty?"
"Jo, mám se báječně…"
"Tak to je dobře. Slyšela jsem, že ti kouzlení nějak jde."
"Oni to všichni přehání, nesmíš jim věřit… Je pravda, že nejsem zrovna nejhorší, ale nemyslím, že bych nějak moc vynikal."
"A ty to zase přeháníš s tou skromností," rozesmála se. Tolik jí to slušelo, když se smála…
"To si jenom myslíš… A co ty, jak ti jde škola?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Ale jo, ujde to," pokrčila rameny.
"Příští rok tě čeká NKÚ, co?"
"No to mi radši ani nepřipomínej! Vůbec nevím, jak to všechno zvládnu… A přitom rodiče by určitě chtěli, abych dopadla aspoň stejně dobře, jako Peter…"
"No jo, on vlastně NKÚ skládal loni. A jak dopadl?"
"Všechny 'vynikající', akorát jednou 'nad očekávání'," odpověděla trochu zasmušile.
Překvapeně jsem polknul. Nevěděl jsem, že je Peter tak úspěšný. "No… Peter je vážně dobrý…" vykoktal jsem. "Ale neboj, to zvládneš!" přesvědčoval jsem ji.
"Opravdu si to myslíš?" zeptala se mě udiveně s nadějí v očích.
"Jasně," odpověděl jsem. "Proč bys to neměla dokázat?"
Miranda se potěšeně usmála a vykročila - ne, vlastně se skoro vrhla - ke mně. Když už nás od sebe dělilo jen několik centimetrů, poplašeně se zarazila a jen zašeptala "Díky." Potom se ode mě zase odtáhla a nervózně se rozhlížela kolem, jako by se bála toho, že ji někdo sleduje.
Když očividně nic ani nikoho nenalezla, ulehčeně si vydechla a optala se, jestli už nepůjdeme zpátky do hradu, protože jí je zima. Bez rozmýšlení jsem přitakal, už jsem také byl docela vymrzlý, a tak jsme se spolu vydali zpět do tepla. Po cestě jsme si povídali a já jsem se konečně cítil naprosto šťastně.
Vzpomínka se náhle rozplynula tak rychle, jako se vynořila, a nechala za sebou jen dlouhou bolestnou rýhu. Od té doby už jsem si s Mirandou nikdy nerušeně nepromluvil.
"Hé-ej, Albusi, posloucháš mě vůbec?" rozčilovala se Sam, sedící vedle mě, a zamávala mi rukou před obličejem.
Překvapeně jsem sebou trhnul a zamrkal jsem. "Ehm… promiň, asi jsem se trochu zamyslel… Děje se něco?"
Sam pochybovačně vytáhla obočí a zamumlala něco v tom smyslu "Na co to proboha nemyslíš", ale pak se ke mně s úsměvem otočila a řekla: "Tak kde jsi celou tu dobu byl? Kluci tě sháněli." S těmi slovy se ke mně zvědavě obrátily zraky všech, kteří s tím měli co dělat, a tak jsem se chtě nechtě musel pustit do vyprávění.
"No, víte… Narazil jsem na jedno takové moc zajímavé kouzlo a chtěl jsem ho vyzkoušet…"
"A co to je zač?" skočil mi do řeči Jack.
"Kouzlo na neviditelnost," zamumlal jsem, protože jsem nechtěl, aby to slyšelo moc lidí.
"Cože?" zvolal udiveně Jesse, který náhle odtrhnul oči od Sam a teď upřel pohled na mě.
"Říkám, že jsem chtěl vyzkoušet zneviditelňovací kouzlo!"
"To… slyšel jsem snad špatně, nebo jsi vážně říkal…" vykoktal Josh.
"Co je tak hrozně divného na tom, že jsem zkoušel kouzlo neviditelnosti?!?" Zakřičel jsem tak nahlas, že to musel slyšet přinejmenším celý nebelvírský stůl, který se ke mně ohromeně otočil. Nastala trapná chvíle ticha, kterou jsem přerušil já a pokračoval ve vyprávění.
"No… tak jsem ho zkoušel večer v posteli, když už jste spali, ale nejdřív mi vždycky zmizela jenom nějaká část těla, a tak jsem to nakonec vzdal a řekl jsem si, že se trochu prospím. Byl jsem ale tak napnutý, že jsem nemohl ani klidně spát, takže jsem se brzo ráno úplně probral a neúnavně jsem to zkoušel dál. A potom… potom se mi to povedlo, tak jsem si řekl, že si z vás trochu vystřelím a čekal jsem, jak se zachováte."
"Cože? Takže ty jsi celou tu dobu stál vedle nás, akorát jsme tě neviděli?" zeptal se Josh.
"No… vlastně jo," přitakal jsem a když jsem spatřil užaslé i rozzlobené výrazy mých přátel, musel jsme se nahlas rozesmát.
"No teda, ty jsi nám dal," prohlásil Jack cestou na první hodinu, obranu proti černé magii, s namazanou topinkou v ruce, jako obvykle. Vůbec nechápu, jak se do něj všechno to jídlo může vejít. A ještě ke všemu toho tolik spořádá a stále je tak hubený! "My se tady o tebe strachujeme, a ty se nám pod rouškou kouzla směješ!" dodal naoko rozčíleně.
"A už ti teda to kouzlo jde?" zeptal se Elphias a já pyšně přisvědčil.
Když jsme však došli až před dveře učebny, visel na nich nápis: "Pro onemocnění profesora Blacka je hodina odvolána." Zklamaně jsme si povzdechnul. Já jsem se zrovna tolik těšil a on je ředitel nemocný… Navrhnul jsem, abychom se vrátili do společenské místnosti a všichni horlivě souhlasili.
Jenže když Jesse vyhlédl na chodbě z okna, zvolal: "Změna plánu! Půjdeme ven a uspořádáme koulovačku!"
Byla už polovina prosince, ale až dosud se sníh ještě ani neukázal, a tak jsem byl rád, že je konečně venku zem pokrytá třpytivě bílou vrstvou sněhu. Proti Jessově návrhu nikdo nic nenamítal, a tak jsme se nadšeně odebrali obléknout se do ložnic a za okamžik už jsme stáli před východem z hradu. Vyhlédl jsem ven a musel jsem překvapeně vydechnout úžasem. Vypadalo to tam jako zimní pohádka. Vločky se líně snášely na zem a dopadaly na nás, jak jsme vesele kráčeli kousek od hradu, abychom našli to pravé místo.
Ze zadumání mě vytrhlo něco studeného a mokrého, co se mi znenadání rozpláclo na obličeji. Spatřil jsem před sebou chlámajícího se Joshe, a tak jsem se ihned sehnul, abych mu ránu oplatil. Trefa! Moje sněhová koule ho zasáhla přímo do čepice a tentokrát jsem se musel rozesmát zase já. To už se na mě ale začaly sypat další a další a já měl co dělat, abych se jim všem stihnul vyhnout a ještě přitom střely oplácet.
Všiml jsem si, že se k nám přidaly i Sam, Lucy a Adriana, a to dost drastickým způsobem, protože mi Samina koule přistála přímo na temeni a svezla se až za límec.
"Sam!" vykřikl jsem. "Tak tohle si vypiješ!"
Ona jen se smíchem utekla o kus dála přitom ještě stihla udělat další kouli, která mě zasáhla do břicha. To už jsem byl ale se smíchem kousek od ní a rychle jsme uplácával další kouli, která jí následně přistála na obličeji.
"Ty…!" zvolala a rozeběhla se ke mně. Jenže ještě předtím, než dorazila až ke mně, jsem nenápadně vytáhl hůlku a modlil jsem se, aby se mi neviditelné kouzlo vydařilo. Podíval jsem se na sebe a nic jsem nespatřil, z čehož jsem usoudil, že jsem se i tentokrát shledal s úspěchem. Kradmo jsem se vydal až za překvapenou Sam, která mě se udiveně rozhlížela - očividně neměla ani tušení, kam jsem se poděl - a doufal jsem přitom, že se nebude moc dívat na zem a nevšimne si mých stop ve sněhu. Když jsem se konečně dostal až za její záda, nabral jsem plné ruce sněhu a všechny jsem jí je zezadu rozplácnul na obličeji.
Sam zaječela a já se radši rychle odčaroval, aby se moc nevyděsila. Když mě spatřila, začala po mně metat jednu kouli za druhou a já jsem si přál, abych radši zůstal neviditelný…
Když jsme se dostavili na hodinu bylinkářství, kterou jsme měli mít po obraně, není ani divu, že jsme všichni vypadali jako sněhuláci. Ještě, že jsem se nedávno naučil to skvělé odstraňovací kouzlo, takže jsme byli v mžiku zase suší. Sam se zářivě usmála a pronesla "Díky. Ale počkej na příště… to si tě podám!"
Usmál jsem se a prohlásil: "Hahaha, dobrý vtip. To bych teda chtěl vidět!"
Sam po mně střelila rozzlobeným pohledem a já musel vyprsknout smíchy.
Po bylinkářství jsme se vydali zpátky do hradu na další hodinu. Náhle jsem ale před námi spatřil dvě postavy. Byla to Miranda, tím jsem si byl téměř jistý. Ty její slámové vlasy bych poznal kdykoli. Problém byl v tom, že se s tou druhou postavou držela za ruku. Najednou se ale oba zastavili a já jsem jen bezmocně pozoroval, jak se jejich rty přibližují k sobě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lina Lina | E-mail | Web | 4. prosince 2007 v 16:42 | Reagovat

Peknééééééééé, ide ti to.

2 pantherka pantherka | Web | 4. prosince 2007 v 17:18 | Reagovat

super Muško!!! :D Opravdu se ti to moc povedlo, já jsem z tebe normálěn dostala zase depresi (jako kvůli tobě ne, ale že mi najednou moje povídky připadaj úplně...neadekvátní :D). Sice mě překvapil ten skok o tři roky, ale potom to nějak splynula a já si zvykla. Jinak chudáček Albusáček (asi moje nový oblíbený spojení :D), tohle mu Miranda neměla dělat. Doufám, že to neni Malfoy nebo podobný individum :)))

Teď se asle musim pochválit pro změnu já (ne to byl vtip), opravdu to tady s tim novym designem vypadá líp a i se to příjemnějc čte...no nic! Jak už sem řikala, sem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží :)))

A já už bych zase měla sklapnout, abych dala místo i ostatním komentujícím. nějak sem se rozjela.

Tak ahojky! :)))

3 Peggy Peggy | Web | 4. prosince 2007 v 17:37 | Reagovat

díky moc za komenty, vážně mě moc potěšily=)

A pro Pantherku: tvoje povídky FAKT nejsou neadekvátní... jsou prostě super!!!

4 pantherka pantherka | Web | 4. prosince 2007 v 17:42 | Reagovat

Tak díky no...ale stejně si to pořád myslim, za komentáře nemáš zač, ty já píšu vždycky :))) A pořádně dlouhý :DDD (tenhle je výjimkou :)) A víš proč? Protože si to ZASLOUŽÍŠ!!! :D

5 Starryshine Starryshine | 4. prosince 2007 v 21:33 | Reagovat

pěkně se to vyvíjí,tak šup další:)

6 *Dori* *Dori* | 4. prosince 2007 v 21:34 | Reagovat

jujky...to je pěkňoučké,máš to fakt moc pěkný

7 Verush;) Verush;) | Web | 4. prosince 2007 v 21:35 | Reagovat

zajímavé,těším se na další,páč to máš fakt moc hezký

8 barunka barunka | Web | 5. prosince 2007 v 15:27 | Reagovat

Je to moc hezký:o) ostatně jako všechno co napíšeš:o) Můžu mít prosbu? Začala sem psát povídku, přečetla by sis ji a nechala mi tam drobnej komentář? Jestli mam vůbec pokračovat:o) děkuju. http://www.barunka.net/texty

9 Polgara Polgara | Web | 5. prosince 2007 v 17:07 | Reagovat

Výborná kapitla a hlavně dlouhá. A mimochodem, ten layout je moc hezkej

10 Niki Niki | 6. prosince 2007 v 20:44 | Reagovat

Móóóc hezký!;o) Rychle pokráčko. Jsem hrozně napjatá !!!

11 silvinka silvinka | 7. prosince 2007 v 9:55 | Reagovat

už se zase těším na pokráčko

12 Nikky Nikky | Web | 7. prosince 2007 v 20:41 | Reagovat

Super kapča:D:D a DLouhááá:)))....:oP...Máš to tu hezký;)

13 pantherka pantherka | Web | 7. prosince 2007 v 22:22 | Reagovat

muší a co takhle další kapitolku? O:-)

14 Will Will | Web | 8. prosince 2007 v 23:15 | Reagovat

Pěkná kapitola. Jen tak mimochodem, kdy bude pokračování?

15 Jenny Jenny | Web | 18. prosince 2007 v 19:15 | Reagovat

Skvělá kapitola!! Moc se mi to líbí, jsem zvědavá, co bude dál...

16 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 24. února 2008 v 13:09 | Reagovat

:) Jn... takle kápča byla přímo senzační... :) teda přála bych Albusovi Sam a Mirandu bych pustila k vodě... Běžím na další kápču..

17 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 21:44 | Reagovat

Jé!To je tak fajné číst Brumbáloo"dětství" mě to začalo dost pořádně bavit!Teda né, že by mě to předtím nebavilo, ale teďka jak vidím, že se zamiloval do mirandy, ale ona se líbá s někým jiným.Mi je ho líto!!!

Hej!Musím hned dál!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama