2. kapitola - Bradavice

19. listopadu 2007 v 20:40 | Peggy |  Miranda... I love/hate you!
Tak sem dávám druhou kapitolu=). Mám jí napsanou poměrně (na moje poměry:D) rychle, protože teď mám hromadu času... No to je fuk. Každopádně mám podmínku, a to úplně minimálně 8 komentářů pro přidání další kapitoly. Tak když už si to přečtete, tak prosím napište ten komentář... Jinak se pokračování nedočkáte (ale kdo by ho taky chtěl, že jo?)

Po několika hodinách vcelku družného hovoru s Elphiasem vlak s trhnutím zastavil. Vyhlédl jsem z okna a spatřil v dáli pod černočernou oblohou, na které probleskovalo pár zbloudilých hvězd, obrovský hrad s mnoha věžemi a snad tisíci svítícími okny. V duchu jsem se zaradoval a prohlásil udiveně směrem k Elphiasovi: "To je nádhera! Už se nedivím, proč o Bradavicích mamka s taťkou tak básnili."
"Máš pravdu, je to ohromující! Ale asi bychom už měli jít ven," řekl Elphias a tak už nám za okamžik ovíval tváře osvěžující vítr a my jsme se s úžasem rozhlíželi kolem sebe.
Po chvilce všechny prváky zavolal k sobě vysoký, mladý a usměvavý kouzelník a nařídil nám, abychom se po čtyřech nasoukali do malých lodiček zakotvených na břehu obrovského jezera, na jehož druhém konci se majestátně tyčil samotný hrad.
Vlezl jsem tedy do jedné loďky a ohlížel se po Elphiasovi, ale mezitím si to už ke mně přihasili tři sympatičtí rudovlasí kluci, kteří byli na první pohled úplně k nerozeznání, a tak jsem mohl jen pozorovat, jak byl Elphias zatlačen do jiné loďky dvěma tlouštíky, kteří ho vmáčkli mezi sebe, strkali do něho a hlasitě se přitom smáli. Poté do jejich loďky nastoupila hezká a rázná dívka s hnědými dlouhými vlasy a nařídila jim, ať toho chudáka okamžitě nechají na pokoji. Oni se nato jen ušklíbli, ale poslechli, takže měl Elphias po zbytek cesty pokoj.
Tři kluci naproti mně si vesele povídali a smáli se, když tu se mě najednou jeden zeptal: "Jak se jmenuješ?" přátelsky se usmíval a ti druzí dva také hned zmlkli.
"Albus, a co vy?
"Já jsem Jack," ujal se ochotně představování jeden z nich, bohužel ale nemohu říci, jestli to byl ten samý, co se mě ptal, protože jsem se mezitím kouknul jinam a potom už jsem nemohl poznat, který z nich to byl. "A tohle je Josh a Jesse."
"Ahoj,"pozdravili další dva sborově.
"Rád vás poznávám," odvětil jsem. "Vy jste trojčata?"
"Jasně!" vykřikli všichni tři najednou a potom se tomu začali smát. Já se k nim s chutí připojil.
"Těšíte se do školy, kluci?"
"Jo."
"Ne."
"Trochu."
Byl jsem z jejich odpovědi poněkud zmatený a asi to na mně bylo i vidět, možná proto se jeden, tuším že Jack, ujal slova.
"Já se tam strašně těším! Už se nemůžu dočkat, až se budeme učit všechna ta kouzla! A taky mě neodolatelně láká ta skvostná večeře, která nás čeká!"
Myslím, že to byl Jesse, který pokračoval: "Já se tam netěším kvůli tomu všemu učení Dějin čar a kouzel a domácím úkolům. Ale jinak by to mohlo být celkem fajn."
"Já bych se tam i těšil, ale hrozně se bojím, že nebudeme spolu na koleji a že nebudu zvládat učení. To doma na mně nic takového nečekalo. Ale na druhou stranu, jak tvrdí Jack, si tady užijeme spoustu legrace a maminka nás nebude pořád plísnit!" dodal Josh.
"A co ty?" zeptali se, opět všichni najednou. Začal jsem z toho být opravdu dost popletený. Nemyslím, že to dělali naschvál, ale bylo vidět, že se přitom dobře baví.
"Já už se nemůžu dočkat těch všech formulí, lektvarů, bylinek, kouzelných tvorů, ale hlavně obrany proti černé magii!" zvolal jsem a Josh, Jesse a Jack se usmáli.
To už jsme ale pod velkou železnou bránou proplouvali přímo do útrob hradu a za okamžik jsem přistáli. Vypotácel jsem se z loďky jako poslední a kdyby mě jedno z trojčat včas nechytilo, asi bych se už válel po zemi.
S otevřenou pusou jsem si prohlížel kamennou chodbu, kde jsme stáli, osvícenou pochodněmi připevněnými na stěnách.
Náhle k nám přikráčel malý a hubený kouzelník se špičatou čepicí a černým hábitem, který nás odvedl do nějaké rozlehlé místnosti, kterou nazýval Velkou síní. Když se otevřely dveře a my jsme pěkně v řadě za sebou kráčeli mezi čtyřmi podlouhlými stoly, jen to tam šumělo, ale hodně pohledů se stáčelo naším směrem, některé posměšně, jiné soucitně a další prostě se zájmem.
Když se náhodou můj pohled stočil vzhůru, zalapal jsem po dechu úžasem. Byla tam přesná napodobenina venkovního počasí, tedy teď zrovna hvězdnaté noční oblohy. Věděl jsem, že nemůže být skutečná, ale vypadala tak opravdově…
Došli jsme až před vyvýšené podium, kde sedělo něco přes deset dospělých kouzelníků a čarodějek, zřejmě profesorů. Přímo před námi se ale nacházelo něco docela nečekaného, stála tam nízká trojnožka, na které byl položen špičatý zaprášený klobouk, trochu podobný tomu, co měl na sobě náš průvodce, ale rozhodně staršíí.
Vtom profesor, který nás tam dovedl, zvedl jakýsi svitek pergamenu, který měl dosud v kapse hábitu, a začal nám vysvětlovat, co se bude dít. Napjatě jsem ho poslouchal, a když došlo na vyvolávání jmen, začal jsem být ještě nervóznější než předtím. Navíc jsem věděl, že budu mezi prvními, a to mi odvahu rozhodně nepřidalo.
"Aphis, Jesse!" zvolal a Jesse, můj rudovlasý kamarád z loďky, se pomalu přišoural na stoličku a nasadil si na hlavu klobouk. Ten asi po dvou vteřinách hlasitě vykřiknul: "Nebelvír!" a celý stůl, ke kterému se Jesse vydal, začal nadšeně tleskat a když si sedal, někteří ho dokonce poplácávali po zádech a podávali mu ruku.
Poté ten drobný profesor zavolal: "Aphis, John!" Opakoval se v podstatě stejný rituál, a když už klobouk seděl Jackovi na hlavě, Josh i Jesse se na něj napjatě zahleděli. Klobouk je však k jejich nadšení nezklamal a poslal Jacka také do Nebelvíru.
A když vyvolali Joshe, tak k té trojnožce málem ani nedošel, jak byl nervózní. Když už si klobouk napjatě nasadil na hlavu, trvalo rozhodnutí asi dvakrát déle než u předchozích dvou. A když konečně vyřknul těch kýžených osm písmen, celý nebelvírský stůl se rozezvučel potleskem a Josh se mu šťastně vydal vstříc.
"Belliotová, Angela!" znělo další jméno. Byla to vysoká hnědovlasá a podle chování dost sebevědomá dívka, kterou moudrý klobouk, jak se jmenoval, ihned zařadil do Zmijozelu.
A poté jsem přišel na řadu já, Albus Brumbál. Snažil jsem se tvářit normálně, když jsem se vydal ke stoličce, a nevím nakolik se mi to podařilo, ale jisté je, že uvnitř jsem se cítil nesmírně rozrušený a nervózní. Když jsem se konečně dovlekl ke stoličce a roztřeseně si posadil klobouk na hlavu, nadmíru mě zaskočil zvučný hlas, který prohlásil: "Á, kohopak to tu máme?"
Vyděšeně jsem se rozhlížel po místnosti a bylo mi divné, proč klobouk mluví jenom na mě a nemluvil i s předchozími studenty. A taky jsem nechápal, proč všichni dělají, jakoby ho neslyšeli… Anebo ho opravdu neslyší? To by dávalo smysl!
Každopádně potom klobouk znovu promluvil: "Vidím, že jsi dost bystrý. A také pracovitý. A navíc ti odvaha rozhodně nechybí… Myslím, že to bude…"
"Nebelvír!" zvolal klobouk a já se jako omámený dostal k tomu jásajícímu stolu. Sednul jsem si vedle Joshe a zbytek zařazování jsem moc nevnímal.
Když však vyvolali Elphiasovo jméno, upřel jsme na něj povzbudivě pohled, což očividně zaregistroval a možná se i pousmál, ale nebylo to vidět. Přál jsem si, aby se dostal také do Nebelvíru, už jenom proto, že tam sám chtěl, ale dost si nevěřil. Po několika nekonečných sekundách, když mu klobouk seděl na hlavě, konečně zvolal jeho rozhodnutí. A tím byl…
Nebelvír!
Elphias se nevýslovně rozzářil a téměř se k našemu stolu rozeběhnul. Spolu s ostatními jsem mu hlasitě tleskal a když se vedle mě usadil, tak jsem mu pogratuloval.
"Tys to zvládnul, Elphiasi!"
"Jo, už to tak vypadá," zahuhlal vesele a já jsem se musel usmát.
Když už byl zařazený i poslední prvňák, Samantha Ziggotová, což byla ta dívka, která se Elphiase zastala v loďce, a to sice do Nebelvíru, povstal vysoký a černě oděný kouzelník uprostřed profesorského stolu a zahájil proslov.
"Vítám vás, drazí studenti, v Bradavicích!" začal, ale vůbec to neznělo srdečně, pronesl to nesmírně ledovým hlasem a nemohl říct nic více ironického, než to slovo "drazí". Sice vyslovil těch pět písmen, ale vypadalo to, jako by chtěl říci něco úplně jiného, jako třeba: "Jak se opovažujete, ohavní studenti, vkročit do Bradavic a nutit mě do takových nepříjemností, jako je tenhle proslov?"
Dále pokračoval podobně chladným a úředním hlasem, vesměs vyjmenovával různé zákazy, příkazy a varování. Nutil jsem se ho poslouchat, abych se nedostal do nějakého maléru, ale ještě ke všemu byla jeho řeč tak nesnesitelně nudná! Umínil jsem si, že pokud se náhodou někdy stanu ředitelem Bradavic, rozhodně se budu chovat mnohem vlídněji laskavěji a nezpůsobím téměř všem studentům smrt hladem a nudou.
Když konečně prohlásil, že můžeme začít jíst a začaly se před námi objevovat roztodivné a lahodné pokrmy, ani jsem neměl čas divit se, kde se to tady všechno vzalo, jen jsem si toho spoustu nabral na talíř a poté jsem se rozpovídal s trojčaty a Elphiasem.
Když mě Samantha Ziggotová požádala, jestli bych jí mohl podat salát, nejdřív mě tím uvedla do rozpaků, ale nedal jsem na sobě nic znát. S úsměvem jsem jí odpověděl "Jistě, Samatho," a podal jí ho.
"Prosím tě, říkej mi Sam," prohlásila.
"Jasně… Sam"
"Díky. Mimochodem, ty jsi Albus, že?"
"Ano."
"Tak mě těší, Albusi."
"Mě víc."
Zasmála se a začali jsme si povídat o famfárpálu. Univerzální téma. Musím říct, že byla vážně hezká a přitažlivá, ale Mirandě se nevyrovnala. Navíc jsem vlastně nebyl zvyklý na společnost děvčat a tak jsem zpočátku byl trochu nervózní, ale rozpaky brzo opadly a začal jsem se k ní chovat jako k dobré kamarádce.
"A komu fandíš?" ptala se právě.
"Londýnským bubákům, a ty?"
"Já úplně zbožňuju Trittonské siláky," prohlásila a zvonivě se zasmála.
"Vážně? Tady Elphias jim také fandí," řekl jsem. "Že, Elphiasi?" otázal jsem se ho. "Že jsou tví oblíbení Trittonští siláci?"
"Jo, jsou dobří," přitakal a zrudnul, když se na něj Sam usmála.
"Jsou víc než dobří! Jsou úžasní!"
"Ehm… Jo, jasně," přisvědčil a radši odvrátil pohled.
"No tak, Elphiasi, nebuď tak zamlklý," nabádala ho. "Albusi, řekni mu něco!"
"E-" chtěl jsem začít, ale on mě předběhl.
"A… jaký hráč je tvůj nejoblíbenější?" zeptal se nesměle.
"Matt Crash!" vykřikla Sam nadšeně.
"O něm už jsem slyšel," vmísil jsem se do rozhovoru. "Prý vypadá jako egyptská nabalzamovaná mumie, která obživla a místo obvazů si oblékla famfrpálový dres!"
Sam i Elphias na mě nejdříve zírali poněkud vyjeveně a já už jsem se začínal bát, aby se kvůli tomu Sam nenaštvala, ale ukázalo se, že to bylo zbytečné.
Začala se totiž řehtat na celé kolo, až jsem ji musel praštit do zad, protože se zakuckala výborným jahodovým dortíkem který právě jedla. Když konečně mohla zase mluvit, zeptala se mě: "A kde jsi to proboha četl? V Týdeníku britských nadšenců pro vědu?"
"Jak to víš?" vyhrkl jsem překvapeně.
Sam se začala smát na celé kolo a Dokonce i Elphias se zasmál, ačkoli já jsem nechápal, co je na tom k smíchu. Když jsem to řekl nahlas, Sam jenom střelila po Elphiasovi pobaveným pohledem, ale oba radši mlčeli.
Když už jsem měl břicho nacpané málem k prasknutí, prefekti nás začali svolávat, aby nás dovedli do ložnic.
Uviděl jsem Petera, bratra Mirandy, jak se zvedá od nebelvírského stolu nedaleko ode mě. Pozdravil jsem ho a on pozdrav s úsměvem opětoval. Bylo mi ale divné, že jsem nikde neviděl Mirandu. Začal jsem se tedy rozhlížet po celé Velké síni, ale nebylo to nic platné.
Náhle jsem do někoho omylem vrazil a ten někdo byl… Simon, ten zmijozelský kluk, který si ze mě utahoval před nástupištěm.
"Co to děláš, nevidíš na cestu?" vyjel na mě.
"Promiň," zamumlal jsem, ale probodl jsem ho vzpurným pohledem.
"Aha, to jsi ty!" zvolal, zřejmě mě konečně poznal. "Tak to si odskáčeš!"
Užuž ke mně chtěl vykročit, když v tom ho zarazil povědomý hlas: "Nech ho na pokoji, Simone!" a skrze dav se k nám protlačila Miranda.
"Ty ho znáš?" zeptali jsme se jí oba najednou.
"Tak trochu," odvětila směrem k Simonovi. "Ale i kdybych ho neznala, tak mu nebudeš ubližovat!"
Poté se obrátila ke mně: "Ano, chodíme do stejné koleje."
"Cože? Ty chodíš do Zmijozelu?" zvolal jsem udiveně. To snad nemůže být pravda! Byl jsem přesvědčený, že je v Nebelvíru, ale je pravda, když o tom teď přemýšlím, že mi to nikdy nikdo nepotvrdil.
"No… samozřejmě."
"Ale ty tam přece vůbec nepatříš!" zvolal jsem zoufale.
"Jak to můžeš říct?" ušklíbla se. "Vždyť o mně nic nevíš!"
"Já… já…" nevěděl jsem, co na to říci. Ona po mně ještě šlehla zatrpklým pohledem a obrátila se k odchodu.
"Mirando!"
Tázavě se otočila.
"Já jen… Doboru noc!" Nemohl jsem říct nic jiného, chtěl jsem si s ní promluvit, ale ne před těmihle všemi lidmi. Bylo mi neuvěřitelně trapně, a tak jsem se bez váhání otočil, ani jsem nepočkal na její reakci, a pádil jsem za nebelvírskou skupinkou, kde jsem zahlédl Aphisova trojčata.
Právě se dohadovali, jaká kolej je podle nich nejlepší, a tak jsem se k nim připojil a jen jsem poslouchal jejich argumenty.
Když jsme se konečně dostali až do společenské místnosti, která mě sice později úplně uchvátila, ale nyní jsem byl tak unavený, že jsem ji ani pořádně nevnímal, vylezl jsem unaveně po schodech a zamířil do mojí ložnice, kterou mi ukázali. Měl jsem ji společně s Elphiasem a trojčaty, ale ani jsem se jí společně s nimi nestihl obdivovat, jen jsem znaveně padl do postele a okamžitě usnul.
To víte, taková Miranda dá člověku zabrat.
Tak a teď už pište ty komentáře=)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verush;) Verush;) | Web | 20. listopadu 2007 v 11:37 | Reagovat

myslím že je skvělý,určitě pokračuj

2 Lina Lina | E-mail | Web | 20. listopadu 2007 v 14:37 | Reagovat

super, teším sa na ďalšiu kapitolu =)) velmi sa mi táto kapitola páčila

3 Polgara Polgara | Web | 20. listopadu 2007 v 14:42 | Reagovat

Doufám že budeš ve psaní pokračovat a také doufám, že nebudeš brát v potaz prohlašení J.K.Rowlingové!!!

Ps: je to moc hezký

PPS: Nechceš se spřátelit?

4 Peggy Peggy | Web | 20. listopadu 2007 v 16:20 | Reagovat

jo, to že je prej Brumbál gay, sem zatahovat nebudu... jinak moc díky za komentáře=)

5 Lůca Lůca | Web | 20. listopadu 2007 v 16:27 | Reagovat

Nechceš spátelit blogy?

P.S.:ta povídka se mi moc líbila...určitě v tom pokračuj i nadále...

6 Starryshine Starryshine | 21. listopadu 2007 v 20:56 | Reagovat

tak to je úplně skvělý,těším se na pokráčko

7 Starryshine Starryshine | 21. listopadu 2007 v 20:58 | Reagovat

je to skvělé,těším se na pokráčko

8 pantherka pantherka | Web | 22. listopadu 2007 v 17:54 | Reagovat

suprový :) Docelas mě šokovala, že Miranda chodí do Zmijozelu, ale asi jsem nebyla jediná, chudáček Albusáček :D

Jinak stejně mi je sympatičtější Sam než Miranda :)

Jo a Muší, nechceš sem hodit další kapitolu? o:-)

9 Jenny Jenny | Web | 6. prosince 2007 v 14:56 | Reagovat

Hele to je skvělý! čím dál lepší..píšeš fakt čtivě...akorát mě zarazilo, že Miranda chodí do Zmijozelu=( No jdu na další kapču

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 24. února 2008 v 12:38 | Reagovat

:D Skvělý.. :) No.. s tou Mirandou to bude ještě zajímavý... asi love/hate.. co? :D No jdu.. na další..

11 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 21:24 | Reagovat

To je fakt hezké!!Co hezké!Naprosto skvělé a úžasné!Hned jdu n další!

12 volopich volopich | 7. srpna 2008 v 22:59 | Reagovat

brumla je teleplejsi nez elton john. ale inak moc fajne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama