1. kapitola - Konečně!

18. listopadu 2007 v 13:21 |  Miranda... I love/hate you!
Tak jo, dávám sem první kapitolu=). Doufám, že se vám to bude líbit, ale ať už jo nebo ne, tak prosím napište komentář...=) Stačí klidně třeba jedno slovo, ale pokud tady nebude dost komentářů, tak další kapitola bude až hooodně za dlouho...:D Jo a na konci je anketa, tak můžete hlasovat =)

Možná se vám bude začátek zdát trochu nudný, ale pls vydržte to a počkejte, až pořád nebudu muset všechno vysvětlovat a popisovat...=)
Jo a P.S.: Nazapomeňte, že to má být rok 1892, tak to podle toho taky trochu vypadá=)
"No tak, Abe! Rychle, chytni se toho cylindru!"
Drobný muž před čtyřicítkou si nedočkavě povzdechl a ve tváři se mu zračil netrpělivý výraz. Stál v nevelkém, ale zato útulném obývacím pokoji vymalovaném na pastelově béžovou a ověšeném ceněnými obrazy, většina měla zlatý rám a byla malována na velkém plátně. V čele místnosti se nacházel vesele plápolající krb a před ním byla esteticky založenou rukou rozestavěna velká křesla se sametovými červenými potahy. Na zemi se rozprostíral starobylý tlustý koberec béžové barvy děděný z generace na generaci už přes sto let, který přímo lákal k tomu, aby si člověk sundal boty a chodil po něm jen bos a tak si užíval jeho úžasnou měkkost a příjemnost. U stěny byla postavena podlouhlá prosklená skříňka z dubového dřeva, ve které se skvěly trofeje naší rodiny, jako vyleštěný čajový servis, světle růžové talířky se zlatým okrajem a různé poháry.
Konečně se Aberforth přiřítil dovnitř a okamžitě, co ho spatřil, se chytil přenášedla jako klíště, přičemž se mu po tváři rozlil blažený výraz.
"Dobrá, tak můžeme konečně vyrazit," prohlásil ulehčeně taťka, který se pro dnešní příležitost navlékl do čehosi světle šedého, co na něm zplihle viselo, a o čemž se zřejmě domníval, že je v mudlovském světě módní a elegantní. Já jsem na tom nebyl o moc lépe, ale alespoň mi to nebylo tak nemožně velké. "Brzy na viděnou, Kendro!" zvolal ještě otec a já jsem se k mamce, která stála poblíž nás, ještě naposledy rozběhl a obejmul ji.
Políbila mě na čelo a zašeptala: "Sbohem, Albi, dávej na sebe pozor." Horlivě jsem přikývnul, zavolal přes rameno pozdrav a s veselým výrazem se vrátil zpět k bratrovi Aberforthovi a taťkovi.
S nepříjemným pocitem v žaludku, když jsme letěli nepředstavitelnou rychlostí a zároveň pocitem nevýslovné blaženosti se mi tak otevřela nová cesta životem, jejíž dopravní prostředek právě čekal na nástupišti devět a tři čtvrtě. Se zakymácením jsme přistáli a začali se prodírat až k na první pohled naprosto obyčejné přepážce, o které mi rodiče tolikrát vyprávěli.
"Albi, běž první," přikázal taťka. "Já s Abem ti budeme v patách."
Zhluboka jsem se nadechl a rozběhl jsem se. Čím víc jsem se ale blížil, tím jsem měl větší strach a dojem, že se přepážka neotevře a já si při své rychlosti přivodím přinejmenším otřes mozku. Propadl jsem zoufalství a začal zpomalovat, až jsem se těsně před zdí zastavil.
"Á, tady náš malý strašpytel nedokáže projít!" ozval se vedle mě posměšný hlas. Patřil vysokému, štíhlému a velmi pohlednému chlapci, který mohl být tak o tři roky starší než já. Blonďaté vlasy mu v sychravém podzimním větru rozpustile povlávaly a spadaly do čela.
"Nech toho, Simone!" okřikla ho postarší obtloustlá paní vedle něj, zřejmě jeho matka. "Vzpomeň si na sebe v prvním ročníku, jak jsi-"
"Ty se do toho nepleť, Gertrůdo," zasyčel ten kluk. "Jinak řeknu matce o včerejšku a ta tě jen požene!"
"Omlouvám se, mladý pane. Ale stejně si myslím, že už je docela pozdě, musím rychle na nástupiště, nebo ti vlak ujede! Nemáme tady čas na nějaké vybavování." Usmála se na mě a sama se rozběhla proti zdi, aby šla tomu klukovi příkladem. Ten po mě ještě vrhnul zlostný pohled a v okamžiku se otočil a zmizel kamsi za přepážku.
Co když to opravdu nedokážu? Vrtalo mi hlavou, ale to už vedle mě byl taťka, vzal mě za ruku a po několika sekundách už jsme se všichni tři ocitli na velice rušném nástupišti. Hned jsem ho spatřil, myslím vlak, stál tam v celé jeho červené kráse a kolem sebe šířil hustý kouř.
Po tváři se mi mihnul blažený úsměv, ale to už jsem spatřil Simona, toho vytáhlého kluka, a hleděl jsem se i s taťkou a Alem klidit na druhou stranu nástupiště. Probíjeli jsme si cestu davem směrem k vlaku, přičemž taťka prohlásil, že mu to připomíná staré časy a začal se rozhlížet, jestli tady neuvidí nějaké svoje přátele.
Náhle mu poklepal na rameno nějaký vysoký muž, který taťku převyšoval víc než o hlavu, a když se otočil, vykřikl taťka překvapeně: "Jonathane! Tak tady jsi! Zrovna jsem se po tobě rozhlížel!" A s jeho pomocí, když prorážel cestu, jsme se za chviličku dostali k malému hloučku, který představoval jeho rodinu.
Znal jsem je, byli jsme u sebe párkrát na návštěvě, ale už to bylo aspoň dva roky, co jsme je viděl, takže jsem je moc nepoznával, hlavně děti. Miranda byla o rok starší dívka než já, mimochodem moc hezká, na což jsem už buď úplně zapomněl, nevšimnul si toho, anebo se za tu dobu tak změnila. Dlouhé a lesklé špinavě blonďaté vlasy jí splývaly po zádech a s tou její téměř dokonalou tváří a úsměvem vypadala vážně okouzlující. Vedle ní postával její starší bratr Peter, který měl jít do čtvrtého ročníku a skupinku uzavírala jejich matka a Jonathanova manželka, vysoká, štíhlá a elegantní dáma.
Když jsme se se všemi pozdravili, rozproudil se živý rozhovor, převážně mezi dospělými. Já jsem ho ale moc neposlouchal, nemohl jsem se na Mirandu vynadívat. Stále teď vedle její matky a něco jí vyprávěla, zatímco ona jen vrtěla hlavou. Peter se se slovy, že "jde najít kamarády" vytratil, a tak jsem tam s Abem jen znuděně přešlapoval a jedinou útěchou - alespoň pro oči - mi byla Miranda.
Nakonec taťka prohlásil, že bychom už měli jít do vlaku, abychom si našli nějaké volné kupé, a tak jsem se za Aberforthova vykřikování, že chce tak jet do Bradavic a taťkova neustálého konejšení, že bude muset ještě tři roky počkat, rychle rozloučil, abych už mohl jít a dostat se… do Bradavic!
Vstoupil jsem spolu s Mirandou do vlaku a začal se rozhlížet po nějakém volném kupé. Byl jsem tak šťastný, že jsme s ní o samotě, pokud se tedy dá kulisa stovek hlučně dupajících buvolů považovat za samotu, ale hned prohlásila, že jsem hledat svoje kamarádky, a tak jsem osaměl. Najednou do mě vrazil docela vysoký, ale zato hubený kluk asi tak v mém věku s brýlemi na nose a roztržitým výrazem.
"Promiň," zamumlal ustrašeně.
"Nic se neděje," usmál jsem se dobrosrdečně.
Nastala chvíle napjatého ticha, kterou jsem konečně přerušil já.
"Ehm… ty jsi taky z prvního ročníku?"
Přikývnutí.
"No, tak… najdeme si volné kupé? Měli bychom si pospíšit, už se sem začali všichni hrnout… mimochodem já jsem Albus," prohlásil jsem a podal mu ruku.
"Elphias, těší mě," řekl a vykouzlil na tváři něco, co vzdáleně připomínalo úsměv.
Když jsme nakonec našli volné kupé, unaveně jsem se svalil na sedadlo a Elphias se posadil naproti mně.
"Tak co, těšíš se do Bradavic?" zeptal jsem se ho po chvíli ticha. Nevypadalo to, že by tenhle Elphias byl nějak zvlášť hovorný.
Trhnul s sebou, téměř překvapeně, jakoby při zírání z okna zapomněl, že tu stále sedím naproti němu. "Jo, jasně."
"A… do jaké koleje bys chtěl?"
"Hm, ani nevím… je mi to docela jedno. Akorát by se mi moc nechtělo do Zmijozelu, ale i s tím bych se vyrovnal. Mamka chodila do Havraspáru a taťka do Mrzimoru, takže myslím, že budou ke mně tolerantní. Vlastně by se mi docela líbilo dostat se do Nebelvíru, ale na to nemám… A co ty?"
"Já jsem rozhodně pro Nebelvír, ale máš pravdu, žádná z kolejí není špatná. Naši taky chodili oba dva do Nebelvíru, ale nechají mě, abych si vybral sám, podle vlastního rozhodnutí. A k tomu, že si myslíš, že bys na to neměl, nesmíš se podceňovat! Věř si, a třeba se ti to splní!" zabodnul jsem svoje blankytně modré oči do jeho oříškově hnědých, a pokračoval jsem v tom, dokud se aspoň nejistě neusmál.
"Myslíš?"
"Samozřejmě! Ty na to určitě máš, akorát si musíš dodat sebedůvěru. Alespoň já ti věřím," prohlásil jsem pevně.
"No… díky!" vykřiknul a trochu pookřál. Od té chvíle už se s ním dalo lépe mluvit a byl i veselejší.
Konečně, konečně jedu vstříc Bradavicím! A už ne sám…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Esiii Esiii | Web | 18. listopadu 2007 v 13:23 | Reagovat

moc pěknej blogísek

2 Lina Lina | E-mail | Web | 18. listopadu 2007 v 14:16 | Reagovat

jeeej, krásne... a to opisovanie sa mi náhodou páčilo

3 Peggy Peggy | Web | 18. listopadu 2007 v 14:17 | Reagovat

jé moc díky=)

4 Lina Lina | E-mail | Web | 18. listopadu 2007 v 14:17 | Reagovat

a rada spriatelím

5 Polgara Polgara | Web | 18. listopadu 2007 v 21:02 | Reagovat

Moc hezky napsaná první kapitola. Kdy bude další?

6 pantherka pantherka | Web | 18. listopadu 2007 v 21:28 | Reagovat

super! :)

7 Tinka Tinka | Web | 19. listopadu 2007 v 13:46 | Reagovat

Krásný! Akorát se mi na začátku pletli Al a Ab. Ale skvělý!

8 Jenny Jenny | Web | 6. prosince 2007 v 14:47 | Reagovat

Super! Moc se mi to líbí...jdu na další kapitolu

9 Neya-vlcii Neya-vlcii | Web | 9. února 2008 v 20:31 | Reagovat

Na to, že nemám ráda HP povídky, tak se mi to opravdu líbilo...jinak...na blogu u mě je bleskovka...to jen kdyby ses opravdu nudila...:)

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 24. února 2008 v 11:59 | Reagovat

:D já že kdo to může být ten kluk.. a on to Elphias Dóže.. :D Kapitola se ti strašně povedla.. :) Chválím... letím na další K..

11 Leenikk Leenikk | Web | 10. března 2008 v 17:48 | Reagovat

Juj!tak jsem se neplatla!vazne je to skvele!jdu na dalsi!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama